Text byl obhájen jako diplomová práce na katedře správního práva a správní vědy právnické fakulty University Karlovy v Praze v květnu 1998 s prospěchem výborně. Práce byla poté aktualizována a doplněna. Vedoucím diplomové práce byl JUDr. ing. Josef Staša, CSc., oponentem doc. JUDr. Vladimír Sládeček. Rozšířený text je publikován v číslech 9-12/98 a 1-2/99 časopisu ČAK Právní praxe v podnikání a v elektronickém systému ASPI.
Zvláštní poděkování za umožnění přístupu k důležitým pramenům jakož i za přínosné konzultace patří Ing. Josefu Tržickému, řediteli odboru ochrany spotřebitele Ministerstva průmyslu a obchodu ČR
Tento text je autorským dílem ve smyslu autorského zákona. Jeho rozmnožování, prodej a jiné šíření bez souhlasu autora je trestným činem!
Obsah
I. Právo jako prostředek ochrany
1. Prostředky získávání neoprávněných výhod
A. Síla
B. Zneužívání postavení
2. Prostředky ochrany
A. Trh
B. Právo
C. Prostředky právní ochrany
D. Druhy právní ochrany
E. Ochrana soukromoprávní a veřejnoprávní
II. Obecné otázky ochrany spotřebitele
1. Spotřebitel
A. Pojem spotřebitel
B. Postavení spotřebitele
2. Ochrana spotřebitele
A. Účel ochrany spotřebitele
B. Chráněné zájmy
C. Důsledky veřejnoprávní ochrany spotřebitele
D. Správní dozor a sankce
3. Právní úprava ochrany spotřebitele
A. Evropská a světová právní úprava
B. Současná česká právní úprava
III. Zvláštní část
1. Poctivost prodeje
A. Hmotnost, míra, množství
B. Jakost
C. Cena
2. Zákaz diskriminace spotřebitele
3. Nebezpečné výrobky
A. Zákaz nabídky a prodeje nebezpečných výrobků
B. Zaměnitelné výrobky
C. Odpovědnost za škodu způsobenou vadou výrobku
D. Charakter ochrany
4. Zákaz klamání spotřebitele
5. Informační povinnosti
A. Vlastnosti výrobků
B. Označení výrobků
C. Srozumitelnost
D. Cenové informace
E. Některé další informační povinnosti
F. Označení provozovny
6. Obaly
A. Obalení výrobku
B. Vratné obaly
7. Regulace reklamy
A. Původní úprava v zákoně o ochraně spotřebitele
B. Zákon o regulaci reklamy
C. Etický kodex reklamy a Rada pro reklamu
D. Propagace tabákových výrobků
8. Reklamace
A. Informační povinnost
B. Přijímání a vyřizování reklamací
9. Další povinnosti při prodeji výrobků a poskytování služeb
A. Předvedení výrobku
B. Záruční list a doklad o zakoupení výrobku
10. Poskytování služeb mimo provozovnu
A. Stánkový prodej
B. Prodej na tržištích
C. Pojízdné prodejny
D. Příležitostné podnikání mimo provozovnu
E. Automaty
F. Podomní obchod
G. Prodej na dálku
IV. Perspektivy ochrany spotřebitele
CenZ - zákon č. 526/1990 Sb. v platném znění, o cenách
HZ - zákon č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění platném před jeho zrušením
LPS - usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod
OATox - zákon č. 37/1989 Sb. v platném znění, o ochraně před alkoholismem a jinými toxikomaniemi
ObčZ - zákon č. 40/1964 Sb. v platném znění, občanský zákoník
ObchZ - zákon č. 513/1991 Sb. v platném znění, obchodní zákoník
OdpZ - zákon č. 125/1997 Sb., o odpadech
OHS - zákon č. 63/1991 Sb. v platném znění, o ochraně hospodářské soutěže
OSŘ - zákon č. 99/1963 Sb. v platném znění, občanský soudní řád
OŠVV - zákon č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku
OZO - zákon č. 946/1811 ř.z., obecný zákoník občanský
PřestZ - zákon č. 200/1990 Sb. v platném znění, o přestupcích
TrhZ - zákon Národní rady Slovenské republiky č. 178/1998 Z.z., o podmínkách prodeje výrobků a poskytování služeb na trhových místech
TrZ - zákon č. 140/1961 Sb. v platném znění, trestní zákon
ZOS - zákon č. 634/1992 Sb. v platném znění, o ochraněspotřebitele
ZPodO - zákon č. 252/1852 ř.z., o obchodě podomovním
ZPotrTV - zákon č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích
ZRR - zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy
ZTPV - zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky
ŽŘ - zákon č. 227/1859 ř.z., živnostenský řád
ŽZ - zákon č. 455/1991 Sb. v platném znění, živnostenský zákon
I.Právo jako prostředek ochrany
1. Prostředky získávání neoprávněných výhod
A. Síla
S historickým vývojem společnosti se utvářely i vztahy nadřazenosti a podřazenosti, vyplývající z přirozené nerovnosti lidí. Ne vždy tyto vztahy musejí nutně souviset se společenským postavením subjektů vztahu. Subjektem nadřazenosti může být totiž i osoba požívající ve společnosti stejných výsad jako osoba jí podřazená, nemusí se tedy jednat jen o nadřazenost vrchnostenskou, kterou považujeme za typickou ve veřejném právu.
Takovým příkladem může být nadřazenost přirozené fyzické síly, jíž využívá jedinec k dosažení účelu, o který by musel soupeřit s protivníkem požívajícím stejných práv; použije-li své větší fyzické síly, vyřadí soupeře z konkurence. Jiným příkladem může být síla ekonomická. Jedinec disponující většími finančními zdroji ”přeplatí” ostatní kvalitativně zajímavější nabídky konkurence, byť ta poskytuje lákavější varianty faktického plnění. Oba zmíněné příklady mají společný pojem síly. Obdobně bychom mohli zmínit sílu morální, společenskou, vojenskou atd. Všechny silové prostředky mají však stejný důsledek. Prosazují se jako prvek s prvořadými důsledky, který však v konkrétním případě rozhodování o určité záležitosti nemá s vlastním předmětem rozhodování obvykle nic společného, případně se jedná o prvek, jehož užití je nedovolené či nemravné, v rozporu se společenskými konvencemi.
Kromě případů, kdy jedinec své postavení získal prostředky, které bychom mohli nazvat nežádoucími, existují ještě takové situace, v nichž jedinec již v určitém postavení působí, toto postavení přitom nabyl v ideálním případě zcela řádně, bez jakýchkoli postranních nežádoucích elementů, avšak po určité době se rozhodne, že své postavení bude využívat. Využívání je přitom nežádoucí pouze ve chvíli, kdy se opět jedná o chování nemravné či nedovolené - tedy o zneužívání postavení.
Příklad: Prodejce zcela řádně získá oprávnění provozovat svou živnost v určitém místě. Po jistém čase však započne s prodejem zboží nekvalitního, vyráběného například ze surovin s prošlou dobou trvanlivosti, které by jinak musel stáhnout z prodeje.
A. Trh
Jednou z možností ochrany před nežádoucími jevy je trh. Nemusíme přitom hovořit pouze o rovině ryze ekonomické, neboť stejně tak se uplatní zákony nabídky a poptávky v umění, sportu apod.
Ekonomická teorie tržního mechanismu poukazuje na to, že veškeré nerovnosti způsobené nepatřičnými faktory budou následně vyřešeny neviditelnou rukou trhu. Tato teze je stěžejní myšlenkou učení Adama Smithe, který ve svém Bohatství národů princip ”neviditelné ruky” poprvé zmínil. Dnes je však jasné, že může dojít k situaci, kterou trh není schopen řešit (”selhání trhu”). K ideálnímu uplatnění Smithovy teorie by totiž musela existovat dokonalá konkurence, již bychom však v dnešním světě jen sotva hledali.
Podívejme se na tržní princip z pohledu neoprávněných výhod, což je právě jeden z případů narušení dokonalé konkurence. V praxi si lze představit, že osoba, která získá oprávnění k určité činnosti na základě vyloučení konkurence silou, nebude úspěšná, neboť nenalezne adresáta svých služeb. Adresáta totiž nebude zajímat postavení poskytovatele služby, nýbrž předmět služby a jeho kvalita. Stejně tak sportovec, který ve srovnání s konkurencí dosahuje podstatně horších výsledků, brzy se svojí kariérou skončí, neboť nikdo nebude mít zájem o jeho činnost.
Jsou ale i případy, kdy je adresát donucen okolnostmi využívat služeb poskytovatele, byť se jedná o služby méně zajímavé či méně kvalitní. Tak tomu může být v případech monopolů, kartelů apod., ale může tak tomu být i tehdy, pokud adresát prostě není schopen hledat konkurenta (z důvodů fyzické či duševní nevyspělosti, nedostatku času, mobility atd.).
Vážnější jsou však případy, kdy adresát prostě předem nepozná nižší kvalitu poskytované služby, neboť k tomu nemá odborné znalosti nebo technické prostředky.
Příklad: Prodejce potravin prodává zboží bakteriologicky závadné. Je jasné, že kupující asi jen velmi těžko již v době nákupu pozná, že je prodejcem poškozován; ve chvíli, kdy však nakoupené zboží použije, může dojít i k poškození jeho zdraví. V tuto chvíli ale již pravděpodobně bude pozdě na případnou ochranu před nežádoucími vlivy. Je tedy zapotřebí, aby k ochraně došlo ještě před uskutečněním nákupu.
Těžko tedy v takových případech lze uvažovat jako optimální nástroj ochrany trh. Ten totiž vždy počítá s tím, že si někdo nejprve musí ”spálit prsty”, aby poté vešla v obecnou známost pochybná pověst poskytovatele služby. V některých případech je potřebné, aby ochrana byla rychlejší, akceschopnější. Navíc projevení účinků závadnosti zboží může trvat i delší časové období, během něhož by mohlo dojít k rozšíření závažných následků.
V takových případech tedy přichází v úvahu pouze zásah zvenčí, který by nerovnosti napravil, neboť jedinec, kterému je třeba ochranu poskytnout, není schopen se o svou ochranu sám svými silami zasadit, není často schopen ani dát včas podnět k provedení opatření, nebo jen není ochoten jakékoli kroky k vlastní ochraně podniknout s ohledem na subjektivně bagatelní význam případu.
Společnost se proto odedávna snažila regulovat postavení jednotlivých účastníků společenských vztahů tak, aby pokud možno žádný účastník nebyl v nápadné nevýhodě vůči jinému účastníku. K tomuto účelu slouží objektivní právo, které je souhrnem právních norem, jež byly státem stanoveny k řádnému fungování společenského zřízení. Slouží k zajištění rovné nebo poměrné svobody všech omezením přirozené svobody respektive libovůle jednotlivců. Právo se snaží vyrovnat přirozenou nerovnost lidí tak, že zavedením právní nerovnosti kompenzuje nerovnost faktickou - to znamená, že osoby žijící fakticky v méně výhodném postavení (např. ženy, děti, ale i spotřebitelé) získávají zvláštní právní výhody oproti ostatním, kteří jsou vůči nim ve výhodě faktické.
Právo stanoví určitý režim chování, který je vhodný k udržení spravedlivého systému. ”Právní regulace je nutně přiměřená vztahům mezi lidmi formálně svobodnými a sobě rovnými, mezi nimiž může formálně docházet ke konfliktům, jejichž řešení vyžaduje aplikaci donucení při překročení stanovené hranice svobod.”
Právo je určitý soubor pravidel. Tato pravidla ovšem nebývají vždy důsledně dodržována. Aby právo dodržováno bylo, musejí existovat prostředky, které subjekty k jeho dodržování přinutí. Lze spekulovat nad tím, zda k dodržování práva postačí již samotné právní vědomí spolu s morálními zásadami. Navíc existuje řada případů, kdy se právo dostává do konfliktu s morálními zásadami jednotlivých lidí. Musí zde tedy být pojistka pro ten případ, kdy k porušení práva dojde, aby mohla být co nejdříve zjednána náprava. Musejí existovat prostředky k vynucení práva, ale rovněž prostředky k dovolání se právní ochrany.
Právní ochrana je poskytována orgánem veřejné moci. V.Knapp rozlišuje podle orgánu, který ochranu poskytuje, ochranu soudní, správní nebo policejní. Ochrana je poskytována v případě, kdy z jakýchkoli důvodů nemůže subjekt svépomocí své ochrany dosáhnout sám. Tak tomu je jednak v případech, kdy je taková svépomoc přímo zákonem zakázána, ale též v případech, v nichž nepřichází svépomoc v úvahu vzhledem k možnostem subjektu, jenž je v nevýhodném postavení. Pro účely dalšího výkladu bude stěžejní právě tato eventualita.
V závislosti na čase, kdy ochrana přichází, rozlišujeme ochranu preventivní a následnou.
Preventivní ochrana spočívá v zásazích, které mají za účel zamezit jednání, které směřuje k porušení práva. Rozlišujeme přitom ochranu speciální a generální.
Pod generální preventivní ochranou si můžeme představit například provádění namátkových kontrol, ale i samotnou existenci právních norem, zkrátka plošnou, konkrétně necílenou ochranu.
Speciální ochrana přichází ve chvíli, kdy je orgán ochrany upozorněn na podezření z možnosti porušení práva subjektem, jehož subjektivní právo by mohlo být porušeno, respektive jehož chráněný zájem by mohl být porušením práva poškozen. Může k tomu stejně dojít v době, kdy již je právo ohroženo, a subjekt, jehož zájem je v ohrožení, se domáhá ochrany před jeho poškozením. Může k tomu ale dojít též po provedení namátkové kontroly orgánu ochrany, který porušení, ohrožení nebo podezření z možnosti porušení práva odhalí. Stručně řečeno, orgán ochrany se musí nějakým způsobem dozvědět o potřebě předběžnou ochranu provést, musí vědět o určitém subjektu, který se chystá právo porušit.
Z výše uvedeného lze dovodit jeden závažný problém. Tím je zřejmá nedůslednost preventivních opatření a nemožnost úplného zamezení porušování práva. Je totiž málo pravděpodobné, že se chráněný subjekt vždy předem o ohrožení svých zájmů dozví a dá podnět orgánu ochrany, stejně jako je nemožné, aby je bezvýjimečně odhalily orgány ochrany z moci úřední. Navíc i při maximální úspěšnosti odhalování nutnosti zásahu nelze zaručit, že po provedení opatření orgány preventivní ochrany k porušení práva stejně nedojde, neboť tyto orgány nedisponují zpravidla tak silnými pravomocemi, aby mohly potenciálnímu rušiteli účinně v uskutečnění jeho úmyslu zabránit.
V takovém případě zbývá ještě možnost ochrany následné. Ta připadá v úvahu ve chvíli, kdy již k porušení práva došlo. Chráněný subjekt potom může požadovat obnovení původního stavu (restituce in integrum), náhradu způsobené újmy (reparace), případně přiměřené zadostiučinění za způsobenou újmu (satisfakce). Tyto prostředky mají soukromoprávní charakter, ačkoli je může uložit i orgán ve správním řízení. Vycházejí z porušení konkrétního subjektivního práva a náhrady tím způsobené škody. Typicky veřejnoprávní charakter má pak represe, tedy potrestání, uložení sankce. Sankce v podobě trestu, pokuty apod. je ukládána orgánem veřejné moci (případně orgánem, na nějž byla tato moc delegována) za porušení objektivního práva. Nutno ještě zmínit soukromoprávní obdobu, jíž je smluvní pokuta (vlastně předem dohodnutá forma satisfakce), tedy sankce za porušení práva subjektivního. Ta je založena na předchozím souhlasném projevu vůle subjektu, který toto právo porušuje, se této sankci podrobit. Veřejnoprávní sankce naproti tomu takový souhlas nevyžaduje, neboť je ukládána na základě zákonem vymezených pravidel.
Všechny právní následky porušení práva i samo porušení práva ale musí být předvídáno zákonem. To vyplývá ze zásady právní jistoty a zásad nullum crimen sine lege a nulla poena sine lege.
Nutno ještě dodat, že v praxi dochází k prolínání uvedených druhů ochrany v rámci jednoho prostředku - tak například ”kontrola je sice zaměřena především na prevenci, přitom ale disponuje zpravidla také prostředky k nápravě porušení práv v příslušné kontrolované sféře”, tedy provádí zároveň ochranu následnou.
Právní ochranu poskytují orgány veřejné moci na bázi soukromoprávní a veřejnoprávní.
Pro soukromoprávní ochranu je typickým orgánem ochrany soud. Aby byla ochrana realizována, je nutný návrh poškozeného k provedení ochrany a jeho aktivní snaha o zdárné provedení všech stadií ochranných prostředků. Je to ochrana konkrétní a relativní, každý subjekt, jehož právo bylo porušeno, se musí sám domáhat nápravy. Poškozený je rovnou stranou soudního řízení a musí se starat o jeho průběh. V případě jeho rezignace bude řízení zastaveno a ochrana mu nebude poskytnuta. Soukromoprávní ochrana je typicky následná, za preventivní se ale dá považovat například institut předběžných opatření.
Ochrana veřejnoprávní je pro poškozeného podstatně méně náročná, neboť od něj nevyžaduje prakticky žádnou iniciativu ani odborné znalosti. To však má své úskalí v tom, že je omezena možnost jeho kontroly nad vyřízením věci. Provádění prostředků ochrany koná orgán veřejné moci a neumožňuje většinou poškozenému do řízení zasahovat. Poškozený není ”pánem sporu”, jak je tomu v řízení soukromoprávním. Neexistuje tu nárok na provedení ochrany, což se zdá být velice důležitým nedostatkem. Vyplývá to ze základního principu, že veřejné právo nezakládá povinnosti určitých subjektů jako protiváhu subjektivních práv jiných subjektů. Veřejné právo ukládá povinnosti ve vztahu ke správnímu orgánu, který má také pravomoci ke kontrole dodržování těchto povinností. Ochrana má obecný a absolutní charakter, pročež většinou nepřinese odčinění případné konkrétní způsobené újmy.
Nepochybnou výhodou na druhé straně je rychlost provedení ochrany. Zatímco soudní řízení v soukromoprávních sporech obvykle trvá řádově měsíce a roky, řízení správní je otázkou téměř bezprostřední, existují nakonec i zákonné lhůty pro vyřízení věci, které jsou řádově několik desítek dnů.
Zatímco o soukromoprávní ochraně bylo řečeno, že je typicky následná, u ochrany veřejnoprávní převažuje preventivní charakter. Známe řadu případů typicky předběžné veřejnoprávní ochrany (zákaz prodeje, odejmutí živnostenského oprávnění apod.), ale i následné (postih za přestupek nebo jiný správní delikt). I ochrana následná plní ale většinou zároveň úlohu ochrany předběžné (na základě porušení povinností je následně uloženo opatření, které slouží jako předběžná ochrana před dalším porušováním) a naopak, jak bylo již zmíněno výše.
Je zde však ještě několik aspektů, na jejichž základě dochází k odlišení soukromoprávní a veřejnoprávní ochrany. Jedná se o druh zájmu, který určitý druh ochrany převážně hájí, a s ním související předmět porušení. Porušeno totiž může být jak právo objektivní, tak právo subjektivní.
Pro soukromé právo je typický individuální, soukromý zájem, respektive zájem konkrétního subjektu (jímž ale může být i stát nebo státní orgán jako poškozený) a také porušení subjektivního práva.
Složitější situace je ve veřejném právu. Zde je sice typický veřejný zájem, ale veřejnoprávní ochrana je evidentně poskytována i zájmům soukromým. Je však nutno podotknout, že i v případech, kdy se zdánlivě jedná o výhradně soukromý zájem, jednají správní orgány v zájmu veřejném, dochází totiž pouze k porušení práva objektivního. Kdyby totiž došlo pouze k porušení soukromých zájmů a porušení subjektivního práva, byl by poškozený odkázán výhradně na soukromé právo. To platí koneckonců i pro případ trestněprávního posuzování skutečnosti (a analogicky k problematice přistupuje i správní právo v přestupkovém zákonu), kdy je nutno zjistit materiální znak předmětného jednání. Pokud došlo k jednání se zanedbatelným významem pro společnost (a na jeho postihu je proto zanedbatelný veřejný zájem), nebude se věcí orgán veřejné správy zabývat. V úvahu pak přichází pouze soukromoprávní žaloba poškozeného.
II.Obecné otázky ochrany spotřebitele
Ještě než započneme se samotným rozborem problematiky ochrany spotřebitele, je vhodné si vymezit pojem chráněného subjektu, tedy samotného spotřebitele.
Při jazykovém rozboru slova spotřebitel dojdeme k tomu, že se jedná o někoho, kdo něco spotřebovává, konzumuje (srov. anglický termín consumer). Důležité však je, že se jedná o osobu, která užívá služby (resp. výrobky) jako konečné produkty, tedy spotřebitel je vždy konečným adresátem služby či výrobku (důvodová zpráva k zákonu 634/1992 Sb. uvádí: ”... pro přímou osobní spotřebu, nikoli za účelem prodeje”). Spotřebitel se tedy účastní finální spotřeby zboží nebo služeb, přičemž to může být jednotlivec (rozumějme fyzická osoba), instituce (právnická osoba) nebo i skupina jednotlivců v roli jednotlivce - pak ale vystupuje jako jednotlivec se společnou vůlí (typicky rodina).
Spotřebitel je subjektem, účastníkem trhu. Je subjektem právního vztahu, který vzniká na základě uzavření smlouvy mezi ním a poskytovatelem služby. Nejčastěji se bude jednat o smlouvu kupní, smlouvu o dílo, případně obstaravatelské smlouvy apod. Důležitým pojmovým znakem je, že spotřebitel nevyužívá služby pro podnikání. Tím je totiž spotřebitel odlišný (a jeho pojem užší) od obecného pojmu kupující, objednatel, mandant apod. (toto vymezení souvisí i s tím, že mluvíme o konečném spotřebiteli - viz výše). Spotřebitel může být fyzickou osobou, může být i právnickou osobou, i podnikatelem - fyzickou osobou, otázkou však je, za jakých podmínek.
Komplikace nastávají ve chvíli, kdy připouštíme, že služeb může spotřebitel využívat v souvislosti s podnikáním, nikoli však pro podnikání.
Příklad: Spornou může být situace, kdy si advokát půjčí v půjčovně automobilů k uskutečnění pracovní cesty vozidlo. Zdá se, že by v tomto případě advokát mohl být spotřebitelem, nebude jím už ale jistě taxíkář, kterému se jeho vozidlo porouchá a po dobu opravy bude taxislužbu provozovat vozem z půjčovny.
Opačný názor připouští J.Marčanová: ”Spotřebitelem není ... ani podnikatel, který realizuje obchody za účelem vybavení své provozovny, neboť nevystupuje jako spotřebitel-fyzická osoba”. Tento názor vychází z ”dvojité” definice spotřebitele v původním znění zákona o ochraně spotřebitele, který nejprve vymezil spotřebitele jen jako fyzickou osobu, aby tento pojem v následujícím odstavci rozšířil i na osoby právnické. Zákon se ale vůbec nezabývá otázkou fyzických osob - podnikatelů.
K diskusi o problematice spotřebitele - podnikatele přispívá dále důvodová zpráva k novele zákona o ochraně spotřebitele č. 104/1995 Sb., podle níž má pojem spotřebitel zahrnovat i ”podnikatele, jenž si například pro svoji potřebu nakoupí zařízení kanceláře”. To by mluvilo pro výše uvedené hodnocení příkladu s autem z půjčovny.
Poněkud jiné vymezení termínu spotřebitel nalezneme ve směrnicích ES. Ty jej zpravidla označují jako fyzickou osobu (nikoli právnickou), jež jedná za účelem, který je mimo oblast její činnosti, podnikání nebo profese. Jde tedy o vymezení podstatně užší, jež by citovaný příklad auta z půjčovny v obou případech nepovažovalo za vztah spotřebitelský.
Zajímavý je pohled J.Beaucharda, který uvádí jako charakteristický znak spotřebitele jeho neprofesionalitu. Je však třeba si položit otázku, jak právě tuto neprofesionalitu vyložit. Mohou nastat situace, kdy by za profesionála mohl být považován každý podnikatel, stejně jako by za něj ovšem mohl být považován například soudce vzhledem k jeho odbornosti (profesionalitě) v oboru právo (a tedy i v oblasti uzavírání smluv).
Nyní se nabízí otázka, jak vymezit zmiňovaný pojem služba, respektive poskytovatel služby.
Z výše uvedeného vyplývá, že službou je podnikatelská činnost uskutečňovaná pro příjemce, který ji nevyužívá pro vlastní podnikání. K upřesnění obsahu takové činnosti přihlédněme k legální definici služeb, jak je uvedena v občanském zákoníku platném před novelou z roku 1991: ”Službami poskytují socialistické organizace občanům věcná plnění, výkony, jakož i jiná plnění k uspokojování jejich hmotných a kulturních potřeb”. Jednalo se o jakousi zvláštní formu občanskoprávního závazku, který v sobě nesl prvek veřejnoprávní nadřazenosti, neboť v éře komunismu poskytovateli služeb byly výhradně socialistické organizace. Dnes bychom tedy asi stěží vystačili s touto archaickou definicí. Vzhledem k změně úpravy bychom asi službu mohli vyjádřit jako zvláštní druh závazku uzavíraný mezi podnikatelem a spotřebitelem, jehož plnění je konečným produktem a není určeno jako zdroj další služby. Odpadl náznak veřejnoprávní nadřazenosti poskytovatele služby; byl však nahrazen nadřazeností vyplývající z jeho hospodářského postavení (viz dále).
Římská smlouva EHS stanoví jako typický znak služby úplatnost.
Živnostenský zákon rozlišuje živnosti na výrobní, obchodní a poskytující služby; službami přitom rozumí pouze poskytování oprav a údržby věcí, přepravu a další práce k uspokojování jiných potřeb. Jedná se tedy o definici velice úzkou, vlastně zbytkovou, pod niž je podřazeno vše, co se nedá podřadit pod výrobu a obchod.
Zákon o ochraně spotřebitele vymezuje pojem služba, ale pouze pro své účely, všímá si tedy poněkud jednostranně jen některých vlastností a nezabývá se vlastní definicí tohoto pojmu. Zákonné vymezení navíc prodělalo významnou změnu. Původní text zákona č. 634/1992 Sb. uváděl službu jako ”jakoukoli činnost určenou k nabídce spotřebiteli”. Novela č. 104/1995 Sb. (dále jen ”Novela”) přinesla významné zpřesnění, nebo spíše zúžení této definice, a to hned ze dvou pohledů. Nová definice zní takto: ”...jakákoliv podnikatelská činnost, která je určena k nabídce spotřebiteli, s výjimkou činností upravených zvláštními zákony, kde se dozor nad ochranou spotřebitele svěřuje profesním sdružením nebo jiným orgánům státní správy než uvedeným v § 23”. Činnost byla tedy specifikována jako podnikatelská. Vyňaty jsou nově podnikatelské činnosti podle zvláštních zákonů, tedy činnosti, jež nespadají do působnosti živnostenského zákona (např. banky, advokacie atd.). Toto zúžení se jeví jako velice nešťastné a podstatně oslabuje původní záměr zákona komplexně chránit spotřebitele. Ze zákona o ochraně spotřebitele se tak stal vlastně jen jakýsi doplněk živnostenského zákona.
Vraťme se k našemu pojmovému vymezení. Obtížnější bude vymezení poskytovatele služby. Je nepochybné, že jím bude osoba (právnická nebo fyzická) poskytující službu. Potíž ale nastane v souvislosti s právě vyslovenou definicí služby. Bylo uvedeno, že se jedná o podnikatelskou činnost. Je však nabíledni, že jen stěží můžeme konstatovat, že osoba poskytující služby, jež však není podnikatelem, neboť k výkonu podnikatelské činnosti nemá příslušné oprávnění, není poskytovatelem služby. Důvodová zpráva k zákonu č. 634/1992 Sb. také předpokládá, že nositeli veřejnoprávních povinností stanovených tímto zákonem ”budou podnikatelé, a to bez ohledu na to, zda se jedná o podnikání oprávněné či neoprávněné. ... Z hlediska ochrany spotřebitele musí být lhostejné, zda je ohrožován či poškozován při oprávněném nebo neoprávněném podnikání”. Zákon o ochraně spotřebitele proto výslovně stanoví, že "povinnosti prodávajících, výrobců, dovozců nebo dodavatelů mají i osoby, které provozují činnosti ... bez příslušného oprávnění".
Zákon o ochraně spotřebitele pojem poskytovatel služby nezná; používá poněkud zavádějící legislativní zkratku prodávající. Ten je definován jako "podnikatel, který spotřebiteli prodává výrobky nebo poskytuje služby" a též "fyzická osoba, která prodává spotřebiteli rostlinné a živočišné výrobky z vlastní drobné pěstitelské nebo chovatelské činnosti anebo lesní plodiny". Zdá se, že naše vymezení je v souladu se zákonným; v dalším textu se budeme držet termínu poskytovatel služby, neboť se zdá být výstižnější; pojmu prodávající budeme užívat v jeho původním úzkém významu.
Dosud jsme se pojmem spotřebitel zabývali, aniž bychom přímo nahlédli do aktuální platné právní úpravy. Zákon o ochraně spotřebitele ve svých úvodních ustanoveních obsahuje legální definici tohoto pojmu, jež prošla změnou (a sloučením), jak bylo zmíněno výše. Dnešní jednotné zákonné vymezení pojmu spotřebitel zní takto: ”Spotřebitelem je fyzická nebo právnická osoba, která nakupuje výrobky nebo užívá služby za jiným účelem než pro podnikání s těmito výrobky nebo službami.” Zákon zde rozlišuje nákup výrobků a užívání služeb, ač se zdá, že nákup výrobků je jen jedním druhem užívání služeb. Toto odlišení je tedy asi nutné chápat tak, že užíváním služeb se zde myslí pouze ostatní činnosti mimo nákup a tudíž je tak vlastně ještě zúžen pojem služba (jímž jsme se zabývali výše), z něhož je takto vyloučena kupní smlouva; v jistém směru se zde tedy vymezení pojmu služba přibližuje živnostenskému zákonu (viz výše). Pro zjednodušení v následujícím textu budeme pojmu služba nadále užívat i pro prodej. To, že zákon o ochraně spotřebitele klade zvláštní důraz právě na prodej výrobků, můžeme cítit i z výše zmíněné legislativní zkratky prodávající která zahrnuje i poskytovatele služeb které nejsou prodejem.
Otázku může vzbudit pasáž zákonného textu ”...za jiným účelem než pro podnikání...”, a to - jak bylo již výše zmíněno - při vymezení účelu ”pro podnikání”.
Zbývá snad jen podotknout, že postavení spotřebitele není vázáno na státní občanství, trvalý pobyt, ani na žádné další podmínky.
Zatímco tedy v době monopolu socialistických organizací bylo nerovné postavení spotřebitelů jen důsledkem samotné koncepce právní úpravy, dnes je právní postavení obou stran právního vztahu vyplývajícího z poskytování služeb rovné. Spotřebitel uzavírá s poskytovatelem služby občanskoprávní smlouvu (pouze v případě absolutních obchodů a smluvených obchodů se bude jednat o smlouvu obchodní) a má stejná práva jako druhá smluvní strana. Tak je tomu po stránce formální.
Realita je však poněkud odlišná. Používání formulářových (adhezních) smluv, cenová politika, spotřebitelské úvěry, to vše vede k jednoznačnému důsledku: spotřebitel má na vybranou pouze dvě možnosti. Buď přijme nabídku poskytovatele služby i se všemi předem stanovenými podmínkami, nebo nabídku odmítne. O nějaké negociaci a protinabídkách nelze vůbec hovořit.
Spotřebitel tedy navzdory své formální rovnosti s poskytovatelem služby zaujímá reálně velmi nevýhodné postavení, a to i při převažující nabídce nad poptávkou, natož v situaci opačné. K tomu musíme přičíst i převládající nedostatek odborné způsobilosti spotřebitelů a tudíž velmi snadnou možnost jejich přesvědčení k uzavření smlouvy za nevýhodných podmínek jen proto, že poskytovatel služby nadhodnotí své služby, například v reklamě.
To všechno jsou důvody ke zvláštní ochraně. Kvůli reálně slabšímu postavení spotřebitele v těchto formálně rovných právních vztazích se vyvinul institut ochrany spotřebitele, který má za účel toto oslabení vyrovnávat.
Jak bylo již v předcházejícím textu zmíněno, spotřebitel je oním fakticky slabším subjektem v právním vztahu, ve kterém právě jako spotřebitel vystupuje. Znamená to tedy, že je nutno jej chránit. Tato nutnost je o to intenzívnější, oč se zdá být zdánlivě nepotřebná.
Je totiž zavádějící iluze, která v množství spotřebitelů a jejich potenciální síle vidí možnost sebeobrany. Právě v jejich množství je totiž jejich permanentní slabost, jež omezuje prostředky tržního mechanismu. I ve chvíli, kdy stálí zákazníci opustí obchodníka, ten může - je-li jeho provozovna výhodně položena - ještě dlouho dosahovat velkých zisků díky zákazníkům náhodným; v případě narušené hospodářské soutěže je situace ještě markantnější. Kromě toho zde již byla zmíněna rizika ohrožení zdraví, v nichž nelze čekat na sebeobranu ohrožených.
V dnešní době tendencí ke koncentracím je zvýšená ochrana spotřebitele nevyhnutelná. Spotřebitel sám je totiž schopen (pokud vůbec) se bránit jen malým poskytovatelům služeb. Proti velkým podnikům nic nezmůže, potřebuje pomoc subjektu, který je schopen tak velkému soupeři konkurovat. Takovým pomocníkem v denně se opakujících situacích může být pouze stát, respektive orgány veřejné správy, případně v součinnosti se sdruženími spotřebitelů, jež mohou těmto orgánům podávat podněty k provedení ochrany.
Důležité pro další výklad bude stanovit okruh zájmů, které ochranu zvláště vyžadují. Obecně vzato, jsou jimi všechny situace, v nichž spotřebitel sám není schopen účinně zasáhnout proti jednání tržní ”protistrany”, jež poškozuje jeho zájmy. "Obecným objektem právní ochrany spotřebitelů je nerušené a soustavné uspokojování jejich potřeb."
Postupně se ale právní regulace vytříbila ke konkrétním institutům. Jedná se především o poctivost prodeje, zákaz diskriminace spotřebitele, zákaz nabídky a prodeje nebezpečných výrobků, zákaz klamání spotřebitele, informační povinnosti, stanovení podmínek vyřizování reklamací, výkup vratných obalů, regulaci reklamy, technické požadavky na výrobky a cenovou regulaci. Je samozřejmě ještě mnoho dalších problémů, kterých se zákony dotýkají, ale i takových, na něž legislativa dosud zapomněla.
Porušením právem stanovených povinností se poskytovatel služby vystavuje řadě možných postihů, prováděných výše zmíněnými způsoby právní ochrany.
Tím, že je porušen soukromoprávní předpis, vystavuje se viník postihu soukromoprávnímu. Jak ale bude vypadat situace, pokud dojde k porušení veřejnoprávního předpisu, tedy například zákona o ochraně spotřebitele? Je jasné, že uplatněny mohou být všechny stanovené veřejnoprávní sankce. Zajímavé ale bude zamyslet se i nad soukromoprávními důsledky porušení veřejnoprávních předpisů.
Občanský zákoník stanoví jako podmínku platnosti právních úkonů jejich soulad se zákonem. V případě, že je právní úkon svým obsahem, ba i účelem v rozporu se zákonem, bude absolutně neplatný. Nemusí přitom jít jen o rozpor se soukromoprávním předpisem, nýbrž s jakoukoli zákonnou normou. Obvykle se asi bude jednat o vady, které se netýkají esenciálních složek právního úkonu (tedy např. podstatných náležitostí smlouvy) a které tudíž způsobují jen částečnou neplatnost, avšak jen v případě, že tato složka je oddělitelná od ostatního obsahu. Je otázka, nakolik je právě tato oddělitelnost běžně možná (těžko si lze představit, že správná hmotnost je oddělitelná od předmětu koupě). Aplikace ustanovení o neplatnosti pro každý rozpor s veřejnoprávními předpisy by tak vedla ke zcela absurdním důsledkům (pro zmiňovanou nesprávnou hmotnost by byla kupní smlouva neplatná?). Nutno zde pravděpodobně postupovat velmi obezřetně a zmíněné ustanovení občanského zákoníku interpretovat velice restriktivně, jinak by byla značně ohrožena právní jistota; nutno zde brát ohled i na zásadu ochrany dobré víry, jež by byla citelně narušena.
Podívejme se, jak problém byl řešen v rámci dřívější právní úpravy. Obecný zákoník občanský z r. 1811 obsahoval podobné ustanovení: ”Smlouva, jež se příčí zákonnému zákazu nebo dobrým mravům, jest nicotná”. Otázka, jež byla výše nastíněna, byla tehdy vykládána převážně restriktivně: sankce neplatnosti byla považována za subsidiární, přičemž záleželo na výkladu speciálního zákona, s nímž je právní úkon v rozporu. ”Zejména pak pravidelně budeme smlouvu považovati za platnou, když výkladem zjistíme, že zákaz obrací se jen proti jedné ze smluvních stran, na př. kupcům jest zakázáno prodávati v neděli určité zboží, není však zakázáno to zboží publiku koupiti, když je přesto nabízeno.”
Doplňme jen závěrem, že ve veřejnoprávní úpravě ochrany spotřebitele není možné uvažovat soukromoprávní vymáhání splnění povinností poskytovatelů služeb. Vyplývá to z věcné působnosti zákonů, neboť upravují především ”podmínky podnikání”, a nikoli soukromoprávní vztahy např. mezi kupujícím a prodávajícím. Je proto nutné, aby zákon výslovně zmiňoval vznik subjektivního práva a z toho vyplývající možnosti soukromoprávní ochrany, což však ve valné většině nečiní. Proto také dochází k časté duplicitě soukromoprávní a veřejnoprávní úpravy.
K tomu, aby byla jednotlivá hmotněprávní ustanovení týkající se ochrany spotřebitele dodržována, nestačí jen samotná existence právních norem. Musí existovat mechanismus vynucení dodržování těchto norem. Jak již bylo naznačeno v předchozích kapitolách, možností takového vynucení je celá řada. Povšimněme si nyní pouze prostředků donucení veřejnoprávního.
Výše jsme dospěli k závěru, že typickým znakem veřejnoprávní ochrany je její preventivní charakter. Orgány veřejné správy pověřené ochranou musejí tedy vykonávat činnost, jež bude sledovat chování subjektů a v případě, že narazí na rozpor tohoto chování s chováním stanoveným právními předpisy, budou aplikovat nápravné nebo sankční prostředky, jimiž zajistí ochranu zájmům chráněným příslušnými předpisy. Taková činnost orgánu veřejné správy se nazývá správní dozor.
Nápravným prostředkem je především právo orgánu požadovat nebo ukládat odstranění zjištěných nedostatků, které může být doplněno přikázáním postupu, jakým si má subjekt počínat. Takové nápravné prostředky nazýváme obecnými.
Zákon však často umožňuje uložit zvláštní nápravné prostředky, které v konkrétním případě splní účel lépe a vhodnějším způsobem. Obvykle jde o určitou formu zákazu pokračování v činnosti do zjednání nápravy.
Příklad: V případě bezprostředního ohrožení života, zdraví nebo majetku jsou orgány správního dozoru oprávněny pozastavit poskytování služeb nebo uzavřít provozovnu. Jiným případem je zákaz prodeje zboží či používání neověřených měřidel.
Kromě opatření nápravných orgány správního dozoru ukládají též opatření sankční.
Nejobvyklejším druhem sankce je pokuta. Jedná se zpravidla o postih za správní delikty, aniž by se zkoumalo zavinění pachatele. V řadě případů se jedním skutkem dostane pachatel do rozporu s několika normami. Tak tomu může být v několika typových situacích:
a) Porušením jedné povinnosti se vystavuje nebezpečí postihu za "porušení jiných povinností" podle jednoho zákona a za porušení konkrétní povinnosti podle zvláštního zákona. Vzhledem k tomu, že se v obou případech jedná o porušení jediné povinnosti, je zde nutno uplatnit zásadu ne bis in idem a postih provést pouze za jeden delikt, zpravidla konkrétnější skutkové podstaty.
Příklad: Živnostenský zákon v § 31 odst. 7 ukládá povinnost dodržovat podmínky stanovené i ostatními zákony, přičemž speciálně odkazuje na zákon o ochraně spotřebitele. Za porušení zmíněného ustanovení je možno uložit pokutu do výše 100 000 Kč. Za porušení povinností stanovených zákonem o ochraně spotřebitele jsou ale stanoveny sankce přímo v tomto zákoně. Nutno vyvodit, že speciání úprava zde bude mít přednost před obecnou a postih bude proveden podle zákona o ochraně spotřebitele. Koneckonců pokuta podle zákona o ochraně spotřebitele může být uložena až do výše 500 000 Kč respektive 1 000 000 Kč.
b) Další možností je, že pachatel jedním skutkem poruší několik různých povinností, čímž se v jednočinném souběhu dopustí několika správních deliktů. V takovém případě bude odpovědný za všechny tyto delikty a sankce mu může být uložena za každý delikt zvlášť.
c) Jiná je situace, kdy je pachatel postižitelný za přestupek a zároveň za jiný správní delikt nebo dokonce za trestný čin; jedná se o případy shodně formulovaných skutkových podstat v různých zákonech. V této situaci bude nutno opět použít zmíněnou zásadu ne bis in idem a sankci uložit pouze za jeden, nejspíš nejpřísněji postižitelný delikt. Na situaci nutno pohlížet též z pohledu speciality: jiný správní delikt považujme za speciální k přestupkům.
Příklad: Tím, že prodávající šidí na váze, dopouští se přestupku podle § 24 odst. 1 písm. a) PřestZ a zároveň správního deliktu podle § 3 písm. a) a § 24 odst. 1 ZOS.
Kromě postihu veřejnoprávního lze samozřejmě paralelně prosazovat postih soukromoprávní (např. náhradu škody).
Orgánem správního dozoru nad ochranou spotřebitele je především Česká obchodní inspekce, Česká zemědělská a potravinářská inspekce, orgány hygienické služby, orgány veterinární správy, živnostenské úřady a Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví.
Podrobnější rozbor správního dozoru a jednotlivých nápravných a sankčních opatření není předmětem této práce.
Ochranou spotřebitele se právní řády v té či oné formě a intenzitě zabývají již dlouho. Její těžiště bývá umístěno v soukromoprávní oblasti, jež bývá doplněna regulací veřejnoprávní respektive trestněprávní.
Nabízí se otázka, proč existuje tato "dvojkolejnost" úpravy ochrany spotřebitele. Výše byly již zmíněny rozdíly ochrany soukromoprávní a veřejnoprávní. Ochrana spotřebitele je záležitost velice specifická. Její základní vlastností kromě již zmiňované nekompetentnosti spotřebitelů je i individuálně zanedbatelný význam jednotlivých případů porušení práva. Jedná se totiž ze subjektivního hlediska jednotlivých spotřebitelů většinou o drobné případy, pro něž je zbytečné podstupovat náročný a zdlouhavý soukromoprávní proces. Z těchto důvodů existuje právě ochrana veřejnoprávní, jež má za cíl postihovat i tyto drobné případy, které by jinak, za existence výlučně soukromoprávní ochrany, zůstaly bez potrestání. Kromě toho je zde nutno zmínit i výše zdůrazňovanou nutnost předběžné ochrany, jež je charakteristická právě pro právo veřejné.
Problematiku ochrany spotřebitele řeší v celosvětovém měřítku rezoluce Valného shromáždění OSN č. 39/248 z roku 1985, o ochraně spotřebitele.
Evropská unie klade na ochranu spotřebitele zvláštní důraz. Článek 129a Římské smlouvy formuluje obecné principy této ochrany na evropské úrovni, jež má směřovat k sbližování právních předpisů všech členských států, doplňování a podporování politiky jednotlivých členských zemí EU v této oblasti. Konkretizace postupu v těchto činnostech je ponechána v kompetenci Radě EU.
V dubnu 1975 schválila Rada První program politiky na ochranu a k informování spotřebitelů obsahující pět základních práv spotřebitelů:
a) právo na ochranu zdraví a bezpečnosti spotřebitele;
b) právo na ochranu hospodářských zájmů spotřebitele;
c) právo na náhradu škody;
d) právo na informace;
e) spotřebitelská sdružení.
Následně vydala Rada řadu směrnic provádějících čl. 129a Římské smlouvy a konkretizujících nastíněný obecný program.
Mezi nejvýznamnější patří:
č. 75/106/EHS, o objemovém plnění spotřebitelského balení některých tekutin;
č. 76/211/EHS, o hmotnostním nebo objemovém plnění spotřebitelského balení některých výrobků
č. 76/768/EHS, o kosmetických výrobcích;
č. 79/112/EHS, o označování a nabízení potravin určených k prodeji konečnému spotřebiteli a související reklamě;
č. 80/232/EHS, o jmenovitém množství a jmenovitém objemu povoleném pro některé výrobky ve spotřebitelském balení;
č. 84/450/EHS, o klamavé a srovnávací reklamě (ve znění č. 97/55/EHS);
č. 85/374/EHS, o odpovědnosti za vady výrobků;
č. 85/577/EHS, o ochraně spotřebitele při smlouvách sjednávaných mimo obchodní provozovnu;
č. 86/653/EHS, o samostatných obchodních zástupcích;
č. 87/102/EHS, o spotřebitelských úvěrech;
č. 87/357/EHS, o zaměnitelných výrobcích ohrožujících zdraví nebo bezpečnost spotřebitelů;
č. 88/378/EHS, o bezpečnosti hraček;
č. 90/314/EHS, o souborných službách pro cestování, pobyty a zájezdy;
č. 90/322/EHS, o nepoctivých či nerovnoprávných doložkách ve smlouvách uzavíraných s dodavateli zboží a poskytovateli služeb;
č. 90/482/EHS, o odpovědnosti poskytovatelů služeb;
č. 92/59/EHS, o všeobecné bezpečnosti výrobků;
č. 92/75/EHS, o označování spotřeby energie na štítcích domácích spotřebičů;
č. 93/13/EHS, o nekalých podmínkách ve spotřebitelských smlouvách;
č. 94/47/EHS, o ochraně zákazníků s ohledem na některá hlediska kupních smluv týkajících se rozvrhovaného vlastnictví nemovitostí;
č. 94/62/EHS, o obalech a obalovém odpadu;
č. 96/74/EHS, o textilních jménech;
č. 97/7/EHS, o ochraně spotřebitelů při smlouvách sjednávaných na dálku;
č. 98/6/EHS, o označování cen.
Česká republika svým podpisem Evropské dohody převzala závazek sbližování svého právního řádu s právními předpisy EU. Přitom jednou ze zvláště zdůrazněných oblastí sbližování legislativy je právě ochrana spotřebitele. Znamená to proto, že náš právní řád by měl směřovat k neprodlené slučitelnosti s předpisy výše zmíněnými. Momentální legislativní přípravy na Ministerstvu průmyslu a obchodu, jež je garantem právní úpravy ochrany spotřebitele, jsou velmi intenzívní a v nejbližší době se dá předpokládat řada změn našeho právního řádu v této oblasti právě v souvislosti s harmonizací s právem EU.
Stejně jako v jiných zemích, i v České republice je ochrana spotřebitele zajištěna všemi způsoby právní ochrany, jak bylo již výše uvedeno. Její základ nalezneme v občanském zákoníku, tedy předpisu soukromoprávním; soukromoprávní úprava je nově doplněna zákonem č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku. Trestněprávní ochrana je obsažena v trestním zákoně, který na ochranu spotřebitele pomýšlí v několika skutkových podstatách, zvláště pak v ustanovení § 121.
Veřejnoprávní ochrana spotřebitele je zakotvena v řadě právních předpisů, mezi nimiž zaujímá významnou pozici zákon Federálního shromáždění ČSFR č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, přijatý dne 16.12.1992, který nabyl účinnosti dne 31.12.1992. Tento zákon, jenž má za sebou již čtyři přímé novelizace, je pozoruhodný svým charakterem, jedná se totiž o jakousi ”komplexní veřejnoprávní úpravu” této problematiky. Existuje však množství dalších předpisů, které se více či méně veřejnoprávní ochrany spotřebitele dotýkají.
Dalšími českými právními předpisy dotýkajícími se ochrany spotřebitele jsou:
zákon č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích;
zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky;
zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy;
zákon č. 455/1991 Sb., živnostenský zákon;
zákon č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže;
zákon č. 526/1990 Sb., o cenách;
zákon č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci;
zákon č. 63/1986 Sb., o České zemědělské a potravinářské inspekci.
Poctivost prodeje výrobků a poskytování služeb je jedním z nejobecnějších institutů veřejnoprávní ochrany spotřebitele. Úprava v zákoně o ochraně spotřebitele je velmi úzce provázána se soukromoprávní úpravou. Ukládá poskytovateli služeb řadu povinností.
První taková povinnost je omezena jen na prodej zboží (tedy nikoli na poskytování ostatních služeb), což vyplývá z jejího obsahu. Jejím subjektem je poskytovatel služby, v tomto případě tedy prodávající v užším slova smyslu.
"Prodávající je povinen prodávat výrobky ve správné hmotnosti, míře nebo množství a umožnit spotřebiteli překontrolovat si správnost těchto údajů". Tato povinnost je analogická úpravě prodeje zboží v obchodě v občanském zákoníku. Ten stanoví, že "prodávaná věc musí mít požadovanou, popřípadě právními předpisy stanovenou jakost, množství, míru nebo hmotnost... Připouští-li to povaha věci, má kupující právo, aby byla věc před ním překontrolována nebo aby její činnost mu byla předvedena." Rovněž živnostenský zákon ukládá povinnost umožnit ”ověřit si ... správnost měření”, vzhledem ke své působnosti však tak nutno umožnit všem zákazníkům, nikoli jen spotřebitelům (zákazníkem bude každý, kdo využívá živnostenskou činnost živnostníka, ať už pro soukromé účely nebo pro podnikání).
Občanskoprávní úprava nám může posloužit jako výkladové kritérium stručnějšího ustanovení zákona o ochraně spotřebitele. Ten hovoří o správné hmotnosti, míře nebo množství. Občanský zákoník v citovaném ustanovení hovoří o požadovaném, popřípadě právními předpisy stanoveném množství. Z toho nutno dovodit, že správným množstvím bude množství stanovené právními předpisy, pokud právní předpisy množství neupravují, bude jím množství požadované. Za požadované množství přitom asi budeme považovat především takové, které prodávající udává na obalu, reklamě či v ústní informaci (to se týká zboží jednotně baleného), případně které kupující výslovně požaduje (u zboží prodávaného po kusech, na váhu apod.). Jedná se o objektivní právní povinnost, takže prodávající je povinen ve správném množství výrobky prodávat i tehdy, pokud není schopen tuto vlastnost nijak ovlivnit (což může nastat u zboží jednotně baleného dodavatelem či výrobcem).
Zaviněné poškození jiného na množství nebo hmotnosti je přestupkem na úseku podnikání, pokud je takovým jednáním úmyslně způsobena škoda nikoli nepatrná, může se jednat i o trestný čin poškozování spotřebitele.
Co se překontrolování množství týče, ustanovení je významné především pro regulaci prodeje mimo stálé provozovny (např. prodej na tržištích), kde musí být k dispozici příslušné kontrolní zařízení (váhy, odměrka apod.). Živnostenský zákon navíc stanoví povinnost používat pouze měřidla splňující požadavky stanovené zvláštními předpisy.
Povinnosti týkající se jakosti jsou již zaměřeny obecně na všechny služby (v rámci zúženého významu pojmu služba v zákoně o ochraně spotřebitele) včetně prodeje výrobků. Subjektem povinnosti je poskytovatel služby.
Poskytovatel služby je povinen prodávat výrobky a poskytovat služby v předepsané nebo schválené jakosti, v jakosti jím uváděné, jinak v jakosti obvyklé. I zde najdeme analogii v občanskoprávní úpravě, jež stanoví nejprve obecně: "Není-li jakost výslovně sjednána, je dlužník povinen plnit určité množství věcí určených v průměrné střední jakosti". Zvláštní úprava prodeje zboží v obchodě pak stanoví, že "prodávaná věc musí mít požadovanou, popřípadě právními předpisy stanovenou jakost..." Podobně i obchodní zákoník v úpravě kupní smlouvy uvádí: "Neurčuje-li smlouva jakost nebo provedení zboží, je prodávající povinen dodat zboží v jakosti a provedení, jež se hodí pro účel stanovený ve smlouvě, nebo není-li tento účel ve smlouvě stanoven, pro účel, k němuž se takové zboží zpravidla užívá."
Zákon o ochraně spotřebitele tak stanoví postupně kritéria jakosti. Jakostí nutno přitom rozumět souhrn vlastností určujících kvalitu výrobku směrodatnou pro jeho způsobilost k použití.
Pokud je jakost předepsána nebo schválena, je poskytovatel služby povinen dodržovat minimálně takto stanovenou úroveň jakosti. Není-li předepsána, musí být dodržena jakost poskytovatelem služby uváděná (podobně jako tomu bylo u množství). Pokud je poskytovatelem služby uváděna vyšší jakost než jaká je stanovena podle prvního kritéria, je nutno dodržovat tuto vyšší jakost.
Pokud není jakost předepsána, schválena nebo uváděna, je nutno poskytovat služby v jakosti obvyklé. Tento pojem nutno dovodit výkladem, jak také předpokládá důvodová zpráva k zákonu.
Účelem subsidiární podmínky obvyklé jakosti je dodržení alespoň nějakého standardu poskytovaných služeb či prodávaných výrobků. Chyběla-li by tato podmínka, výrobky různé jakosti by v případech, kdy by nebyla předepsána či stanovena, mohla být bez postihu směšována s jinou jakostní třídou apod.
Za jakost obvyklou budeme asi považovat při porovnání s úpravou soukromoprávní (viz citace výše) průměrnou střední jakost, půjde-li o výrobek, měl by být schopen běžného užívání k obvyklému účelu.
Zaviněné poškození jiného na jakosti při prodeji zboží nebo poskytování jiných služeb je přestupkem na úseku podnikání, pokud je takovým jednáním úmyslně způsobena škoda nikoli nepatrná, může se jednat i o trestný čin poškozování spotřebitele.
Prodávajícímu jsou zákonem o ochraně spotřebitele ukládány dvě samostatné povinnosti týkající se cen výrobků a služeb.
Jednak je povinen sjednávat ceny v souladu s cenovými předpisy, jednak ceny správně účtovat. Cenou se rozumí peněžní částka sjednaná při nákupu a prodeji výrobků a při poskytování služeb jako protihodnota za poskytované plnění. Dohoda o ceně je přitom podstatnou náležitostí většiny smluv uzavíraných při poskytování služeb.
Kupní smlouva podle občanského zákoníku je relativně neplatná, pokud není cena sjednána v souladu s cenovými předpisy. Občanskoprávní smlouva o dílo musí obsahovat dohodu o ceně, případně musí být cena stanovena zvláštními předpisy. Není-li tomu tak, je třeba zaplatit cenu přiměřenou. Podobně kupní smlouva podle obchodního zákoníku vyžaduje aspoň stanovení způsobu dodatečného určení kupní ceny, ledaže strany výslovně vyjádří vůli uzavřít smlouvu bez určení kupní ceny. V takovém případě se kupní cenou stává cena, za niž se takové nebo srovnatelné zboží prodává v době uzavření smlouvy za obdobných smluvních podmínek.
První povinnost - sjednávat ceny v souladu s cenovými předpisy - je odkazem na zvláštní předpis, jímž je zákon č. 526/1990 Sb., o cenách. Sjednáním ceny se rozumí dohoda o výši ceny nebo o způsobu jejího určení, dá-li se z něj jednoznačně cena určit. Dohoda o ceně může také vzniknout tím, že kupující zaplatí cenu požadovanou prodávajícím. To je zajisté nejčastější způsob dohody o ceně ve spotřebitelském právu (v praxi jsme si zvykli na označení "smluvní ceny"). Je patrné, že tento způsob může svádět ke zneužívání, neboť (jak již bylo výše uvedeno) spotřebitel nemá jinou možnost, než přistoupit na stanovenou cenu, nebo odmítnout uzavření smlouvy. Poskytovatel služby vůbec nebývá připraven a ochoten k vyjednávání. Dochází tak často k předražování. I na to pamatuje zákon o cenách, leč praxe bohužel toto ustanovení vytěsnila na okraj právního řádu a zúžila naprosto nesmyslným výkladem jeho použití. Zákon o cenách totiž stanoví, že "prodávající nesmí zneužívat svého hospodářského postavení k tomu, aby získal nepřiměřený hospodářský prospěch prodejem za sjednanou cenu zahrnující neoprávněné náklady nebo nepřiměřený zisk. Kupující nesmí zneužívat svého hospodářského postavení k tomu, aby získal nepřiměřený hospodářský prospěch nákupem za sjednanou cenu výrazně nedosahující oprávněných nákladů." Je jasné, že s případem uvedeným ve druhé větě cit. ustanovení se asi ve spotřebitelské problematice zabývat nemusíme. Za nepřiměřený hospodářský prospěch zahrnující neoprávněné náklady nebo nepřiměřený zisk se považuje rozdíl mezi stanovenou cenou a cenou obvyklou, pakliže z tohoto rozdílu vyplývá prospěch neoprávněně obohaceného subjektu. Důležitý je zde pojem obvyklá cena, který nutno chápat obdobně, jako obvyklou jakost, tedy jakýsi průměr běžně užívaných cen srovnatelných výrobků či služeb. Obvykle se přitom uvažuje o rabatu (rozdílu mezi vstupní a výstupní cenou) ve výši okolo 30 % v závislosti na druhu výrobků či služeb (např. léčiva používají do 35 %, automobily podstatně vyšší částku odůvodněnou relativně malým počtem prodaných kusů atd.).
Nicméně výklad se zaměřil na zneužívání hospodářského postavení. Orgány veřejné moci došly k závěru, který uplatňují při aplikaci této normy, že ustanovení nutno chápat jen v souvislosti se zneužitím monopolního a dominantního postavení na trhu, což však rozhodně nebyl úmysl zákonodárce. Toto ustanovení pouze po přechodnou dobu do schválení zákona o hospodářské soutěži suplovalo jeho úlohu alespoň v oblasti tvorby cen. To však bylo příčinou jeho zjednodušeného chápání a aplikace, dnes bohužel podepřené již i judikaturou. Zneužitím hospodářského postavení by totiž nepochybně mělo být i jednání poskytovatele služby zneužívajícího oslabeného hospodářského postavení spotřebitele (a tudíž zneužívajícího svého hospodářského postavení, byť ne dominantního či monopolního).
Příklad: Provozovatel taxislužby účtující zákazníkovi cenu by rozhodně mohl zneužívat svého hospodářského postavení, nemaje přitom ani monopolní, ani dominantní postavení; zákazník je totiž v tísni a v zásadě nemá na výběr a je nucen akceptovat jakoukoli cenu. Stejně tak například provozovatel bufetu u tanečního sálu může zneužívat svého hospodářského postavení, aniž by obecně spadal pod § 9 OHS. Jinak by bylo nutno připustit, že v těchto případech musíme relevantním trhem nazývat pouze jeden taneční sál, konkrétní stanoviště taxíků apod. To by mělo naprosto nesmyslné právní důsledky, proto by bylo vhodnější rozšířit výklad zákazu předražování i na tyto situace.
Zákon o cenách zná několik institutů určených k omezení volné tvorby cen, několik nástrojů cenové regulace (úřední stanovení cen, věcné usměrňování cen, časové usměrňování cen, cenové moratorium). Pokud je poskytovaná služba či prodávaný výrobek uveden na příslušném seznamu jako cenově regulovaný, je nutno cenovou tvorbu tomu přizpůsobit.
Druhá povinnost se týká účtování cen. Správným účtováním nutno asi rozumět jednak bezchybné početní operace při sestavování ceny, jednak dodržení sjednané ceny při konečném účtování, jednak nepochybně i řádně provedený účetní doklad, je-li žádán (viz dále).
Sjednanou cenou je cena uvedená v informaci o ceně výrobku nebo služby, pokud se poskytovatel služby se spotřebitelem nedohodnou jinak. Cena uvedená v informaci je tedy pro poskytovatele služby závazná a není oprávněn účtovat cenu jinou.
Zákazníkům musí být umožněno ověřit si správnost účtovaných cen. Tato povinnost je - vzhledem ke svému začlenění do živnostenského zákona - obecnější a nevztahuje se jen na spotřebitelské vztahy. Proto zákon používá obecný termín zákazník (viz výše).
V této souvislosti dlužno zmínit úpravu oběhu peněz. Podle vyhlášky České národní banky č. 37/1994 Sb. jsou právnické a fyzické osoby povinny přijímat bez omezení všechny platné bankovky a mince. Mohou však odmítnout přijmout mince pamětní a mince nad 10 kusů téže nominální hodnoty. Rovněž jsou oprávněny odmítnout mince nad celkovou částku 100 Kč u mincí do nominální hodnoty 10 Kč včetně a nad celkovou částku 500 Kč u mincí vyšších nominálních hodnot. Fyzické osoby jsou dále oprávněny odmítnout příjem oběhem opotřebovaných nebo poškozených zákonných peněz. Právnické osoby musejí přijímat i oběhem opotřebované celé a celistvé peníze. Veškeré povinnosti a oprávnění stanovené touto vyhláškou se týkají nejen poskytovatelů služeb, ale i spotřebitelů.
Zaviněné poškození jiného na ceně při prodeji zboží nebo poskytování jiných služeb je přestupkem na úseku podnikání, pokud je takovým jednáním úmyslně způsobena škoda nikoli nepatrná, může se jednat i o trestný čin poškozování spotřebitele (byť není toto jednání v demonstrativním výčtu ustanovení trestního zákona výslovně zmíněno). Kdo bez zákonného důvodu odmítá tuzemské peníze (za zákonný důvod nutno považovat výše zmíněné podmínky stanovené vyhláškou ČNB), dopouští se trestného činu ohrožování oběhu tuzemských peněz.
Zákaz diskriminace spotřebitele je jedním z výrazně změněných institutů chráněných v zákoně o ochraně spotřebitele. Zákaz diskriminace je zmíněn rovněž v zákoně o ochraně hospodářské soutěže v souvislosti s kartelovými dohodami.
Co si ale lze vlastně představit pod pojmem diskriminace? Jedná se o rozlišování sobě rovných subjektů, jež některé z posuzovaných subjektů poškozuje. Jde o znevážení rovnosti a popírání a omezování práv těchto navzájem si rovných subjektů. V případě spotřebitelů nutno vycházet z jejich zcela totožného postavení. Žádný z nich by proto neměl být zvýhodňován (pozitivní diskriminace) či znevýhodňován (negativní diskriminace) na úkor druhých. Definici pojmu diskriminace můžeme nalézt v zákoně o ochraně hospodářské soutěže, který tak označuje uplatňování rozdílných obchodních podmínek, jimiž budou někteří kupující znevýhodněni, při plnění stejného charakteru.
Nejobecnější zákaz jakékoli diskriminace je uveden v první větě čl. 1 LPS (”Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti a právech”) či v čl. 4 odst. 3 LPS (”Zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky.”)
Samotný zákaz diskriminace spotřebitele má za účel odstranit obchodní praktiky, které zvýhodňují některé spotřebitele před jinými. Na první pohled by se mohlo zdát, že úprava směřuje k jakési povinnosti uzavírat totožné smlouvy se všemi spotřebiteli, klíčové ale bude uzavírání shodných či srovnatelných smluv za stejných podmínek, tedy zachování rovnosti práv respektive příležitostí.
Původní znění zákona obsahovalo velmi podrobnou demonstrativní specifikaci možných diskriminačních praktik. Bylo výslovně zakázáno odepření prodeje výrobků vystavených nebo připravených k prodeji, jakož i poskytnutí služeb, které jsou v provozních možnostech poskytovatele služby. Velmi podobné ustanovení (byť soukromoprávní povahy) můžeme nalézt v původním znění občanského zákoníku z roku 1964, kde se praví: "Náleží-li poskytnutí služby k úkolům organizace, je organizace povinna ji na žádost občana poskytnout, ledaže by to nebylo v mezích jejích provozních možností." Je zajímavé pohlédnout podrobněji na výraz "připravený k prodeji": má totiž dvojí význam. Jednak spotřebitel nemůže požadovat výrobky, jež slouží jen jako reklama či zařízení provozovny, na druhé straně nemůže požadovat ani výrobky, jež nemá prodávající na skladě (pokud to ovšem výslovně nenabízí).
Dalším jednáním výslovně zakázaným bylo vázání poskytnutí služby nebo prodeje výrobků na prodej jiných výrobků či poskytnutí jiných služeb (junktimace), pokud by se nejednalo o vázanost předem oznámenou a v obchodním styku obvyklou. Obě posléze uvedené podmínky by měly být splněny současně (slučovací spojka a).
Příklad: Charakteristickým diskriminačním jednáním je vázání prodeje piva v restauračních zařízeních na objednávku jídla; těžko se dá říci, že jde o obvyklou obchodní praktiku, byť by byla předem oznámena. Nelze ani považovat za oznámení předem informaci číšníka učiněnou až při pokusu o objednávku - taková informace by měla být (pokud bychom připustili, že jde o obvyklou obchodní praktiku) například vyznačena v jídelním či nápojovém lístku.
Výjimka ze zákazu diskriminace byla povolena v souvislosti se zvláštními zákony (například zákaz podávání alkoholických nápojů řidičům). Pozoruhodné je, že i tato výslovná výjimka byla Novelou vypuštěna, pročež ji je nutno dovozovat z úvodních ustanovení zákona.
Prodávající byl dále povinen, aby se zabránilo jakýmkoli pochybnostem a uvedením spotřebitele v omyl, zvlášť označit již prodané či rezervované výrobky.
Zákon č. 104/1995 Sb. tuto citovanou úpravu výrazně změnil. Původní vládní návrh doporučoval úplné vypuštění tohoto institutu s argumentem, že taková úprava není v Evropě obvyklá (což je diskutabilní, koneckonců důvodová zpráva k původnímu znění zákona naopak argumentovala inspirací v ”mezinárodních dokumentech”).
Dnes tedy zbylo jen torzo původní úpravy, které stanoví pouze obecnou povinnost poskytovatele služby chovat se v souladu s dobrými mravy, přičemž ”zejména nesmí žádným způsobem spotřebitele diskriminovat”. Diskriminace je tedy zmíněna jako příklad chování, jež je v rozporu s dobrými mravy.
Dobré mravy jsou pojmem hojně rozšířeným v soukromém právu, které na ně váže podmínku platnosti právních úkonů. Obdobným pojmem jsou též zásady poctivého obchodního styku, na něž odkazuje obchodní zákoník. Jedná se přitom o chování, jež musí být v souladu s obecně uznávanými zásadami a pravidly slušnosti, v případě obchodního práva se jedná o specifické zásady a pravidla, která se vyvinula v obchodní praxi. Užití těchto institutů je nepochybným odklonem od pozitivistické teorie správního práva a nutí orgány veřejné správy vykonávající dozor nad zákazem diskriminace k dosud nezvykle volné úvaze.
Navzdory vypuštění demonstrativního výčtu diskriminačních jednání lze stále původní znění zákona považovat za interpretační pomůcku, neboť generální klauzule o zákazu diskriminace, jež byla zachována, byla pouze v původním znění doplněna příklady. Vypuštěním těchto příkladů z textu zákona byla dána širší možnost výkladu, která není ničím omezena.
Jedním z neopomenutelných druhů diskriminace je diskriminace cenová, hojně rozšířená především ve formě ”dvojích cen”.
Příklad: Charakteristickým případem v naší zemi je užívání jiných (vyšších) cen pro cizince a tudíž cenové zvýhodnění tuzemců. Je zřejmé, že se jedná o cenovou diskriminaci, jež je v rozporu se zákonem i s dobrými mravy. Asi neobstojí argument, že cizinci jsou zvýhodněni kursem české měny, díky němuž mají vyšší kupní sílu - jedná se totiž o generalizaci cizinců, přičemž vyšší kupní silou nedisponují zdaleka všichni (viz např. občané východních zemí). Nelze ani oponovat poukazem na dotování poskytovaných služeb (muzea, galerie) z daní občanů našeho státu, neboť odlišné ceny pro cizince nejsou v jiných státech obvyklé a nutno vycházet ze zásady reciprocity.
Jiný je ovšem případ tzv. obvyklých slev, které jsou poskytovány sociálně slabším vrstvám spotřebitelů, například studentům, důchodcům, invalidům, vojákům, tedy nejčastěji osobám nevykonávajícím výdělečnou činnost. V některých případech může jít i o slevy přímo vyplývající z právních předpisů (např. tarif jízdného Českých drah). V těchto případech nepůjde o cenovou diskriminaci, neboť cenově zvýhodněným spotřebitelům je pouze kompenzována jejich nižší kupní síla a tak vyrovnáno jejich fakticky nevýhodné postavení.
Diskutabilní se může jevit otázka množstevních slev, které jsou poskytovány spotřebitelům formou ”každá desátá zakázka zdarma” či například ”při odběru zboží nad 1000 Kč sleva 10 %”. I zde by bylo možno uvažovat o eventuálním diskriminačním počínání. Pohlédneme-li však na výše zmíněný popis účelu zákazu diskriminace, dojdeme k závěru, že všichni spotřebitelé za stejných podmínek (tedy při odběru většího množství) získají stejnou slevu. Toto jednání tedy není diskriminační.
V neposlední řadě dlužno zmínit uspokojování zakázek v jiném pořadí, než v jakém byly přijaty.
Příklad: Expresní oprava automobilu na úkor prodloužení termínu dokončení ostatních oprav. Přednostní prodej vstupenek podnikatelům na faktury.
V prvním případě půjde o diskriminaci za předpokladu, že expresní zakázka bude zhotovena za stejných podmínek jako zakázky ostatní (tedy i za stejnou cenu - ”ze známosti”). Souvislost je nutno přitom hledat i v soukromoprávní úpravě: obvykle bývá zákazník informován o termínu vyhotovení zakázky, přičemž tento termín je závazný.
Pokud by měl na přednostní zakázku právo každý spotřebitel při splnění stejných podmínek (např. zaplacení příplatku), o diskriminaci by nešlo.
Ve druhém zmíněném případě se jedná o diskriminační počínání, neboť je zvýhodněn spotřebitel jen na základě toho, že má oprávnění k podnikatelské činnosti a může nakupovat na faktury - přitom ale vystupuje jako spotřebitel. Ostatní spotřebitelé nemají možnost splnit stejné podmínky (oprávnění k podnikatelské činnosti je zcela vyloučeno např. u soudců), počínání je tudíž nepřípustné.
Zajímavá je problematika "předbíhání fronty". Důležitá je zde otázka zavinění. V případě správních deliktů (jímž bude i překročení zákazu diskriminace) není zavinění vyžadováno; poskytovatel služby bude proto odpovědný za přednostní poskytnutí služby "předběhnuvšímu" spotřebiteli, ač o jeho předběhnutí sám nemusí vědět. Poskytovatel služby by se měl proto zajímat o režim ve frontách svých zákazníků, neboť by mohl být odpovědný za diskriminační jednání v případech předbíhání.
Zákaz nabídky a prodeje nebezpečných výrobků je obecným zákazem, který není vztažen jen na prodávající, ale rovněž na výrobce, dovozce i dodavatele a také na jejich zaměstnance. Je vztažen nejen na výrobky, ale přiměřeně též na poskytování služeb. Tato úprava se vyhnula jakýmkoli pozdějším změnám.
Nebezpečný výrobek zákon o ochraně spotřebitele definuje jako jakoukoli věc, jež byla vyrobena, vytěžena nebo jinak získána bez ohledu na stupeň jejího zpracování, je určena k nabídce spotřebiteli a představuje z důvodu jakékoli vady nebo nesprávné či nedostatečné informace nepředvídatelné či zvýšené nebezpečí ohrožení života, zdraví nebo majetku, přestože by spotřebitel dbal náležité opatrnosti. Nebezpečí může takový výrobek způsobovat sám o sobě, při obvyklém způsobu používání, sestavování či uchovávání, může k němu docházet únikem škodlivých látek, jakož i v důsledku spoléhání se na jeho přesnost. Výrobek je nebezpečným, pakliže ohrozí ("představuje nepředvídatelné nebo zvýšené nebezpečí") život, zdraví či majetek; není tedy zapotřebí, aby došlo k poškození. Posuzování nebezpečnosti je nutno provádět samostatně, nikoli pouhým srovnáním, zda existuje výrobek ”bezpečnější”.
Příklad: Nebezpečným výrobkem bude sprejový přípravek, který samovolně vybuchuje za pokojové teploty, akumulátor, z něhož vytéká kyselina, topení s vadným termostatem, které by mělo udržovat teplotu domu nad bodem mrazu (v důsledku vady může vzniknout škoda na majetku zamrznutím vodovodních rozvodů).
Zatímco zákon o ochraně spotřebitele se zabývá pojmem nebezpečný výrobek, zákon o technických požadavcích na výrobky definuje pojem bezpečný výrobek jako takový "výrobek, který za běžných nebo rozumně předvídatelných podmínek užití nepředstavuje po dobu stanovené nebo obvyklé použitelnosti žádné nebezpečí nebo jeho užití představuje pouze minimální nebezpečí, které lze považovat za přijatelné při užívání výrobku vzhledem k odpovídající vysoké úrovni ochrany oprávněného zájmu." Přitom se za bezpečný považuje takový výrobek, který splňuje požadavky příslušného technického předpisu, nebo - není-li takového předpisu - požadavky norem, případně je v souladu s vědeckými a technickými poznatky známými v době jeho uvedení na trh. Nebezpečným výrobkem podle tohoto zákona tedy bude takový výrobek, který není bezpečný, neboť nesplňuje všechna kritéria zde stanovená.
Definice nebezpečné služby bude analogická termínu nebezpečný výrobek.
Příklad: Nebezpečnou službou může být linková autobusová doprava provozovaná autobusem, který má porouchanou brzdnou soustavu. Stejně tak bude nebezpečnou službou provozování sauny, kde teplota bude vystupovat nad přípustnou mez nebo kde bude elektrické topení probíjet a ohrožovat klienty.
Zákon o ochraně spotřebitele zakazuje prodej a nabízení nebezpečných výrobků a služeb. V případě porušení zákazu vzniká tomu, kdo zákaz poruší, plná odpovědnost se všemi právními důsledky. Přitom se lze liberovat prokázaným vyloučením zavinění (k odpovědnosti stačí nevědomá nedbalost). Zákon zde tudíž pracuje s principem subjektivní odpovědnosti.
S přihlédnutím k principu subsidiarity dodejme, že nejsou nijak dotčena ustanovení zvláštních předpisů zakazujících prodej určitých výrobků a poskytování určitých služeb.
Zákon o technických požadavcích na výrobky ukládá výrobcům a dovozcům povinnost uvádět na trh jen bezpečné výrobky. Zvláštní úprava se týká potravin, jež zakazuje zákon o potravinách a tabákových výrobcích uvádět na trh zdravotně závadné a s prošlým datem použitelnosti.
V případě, že se prodávající či poskytovatel služby teprve dodatečně dozví o možnosti ohrožení poskytnutou službou či prodaným výrobkem, je povinen spotřebitele bezodkladně o této skutečnosti informovat. Není-li možné konkrétního spotřebitele informovat (například v běžném případě anonymních zákazníků), je určena povinnost ”informovat účinným způsobem spotřebitelskou veřejnost a orgány veřejné správy, které vykonávají dozor nad dodržováním ustanovení tohoto zákona”. Orgány veřejné správy mají v návaznosti na zmíněné ustanovení povinnost informovat spotřebitelskou veřejnost všemi dostupnými prostředky, zejména prostřednictvím masmédií. V předchozím znění tohoto předpisu byla navíc stanovena povinnost hromadných sdělovacích prostředků informace orgánů veřejné správy uveřejňovat. Novela tuto povinnost vypustila se dvěma stěžejními argumenty uvedenými v důvodové zprávě: jednak formulace prý sváděla k interpretaci, že se jedná o povinnost bezplatného uveřejnění, jednak lze předpokládat, že masmédia nebudou uveřejnění odpírat. Je však otázka, nakolik je přípustné, aby byla stanovena orgánům veřejné správy povinnost uveřejnit informaci, jestliže nemohou vlastní uveřejnění ovlivnit a média to mohou - byť je to nepravděpodobné - odmítnout. Pak by asi nezbývalo než konstatovat, že masmédia nejsou vždy dostupnými prostředky.
Orgány veřejné správy mají také úkoly prevenční: zamezit uvádění nebezpečných výrobků do oběhu nebo zamezit jejich dalšímu oběhu.
Úprava bezpečnosti výrobků se zdá být zbytečně rozdělena do dvou zákonů. Rozdíl v obou úpravách je možno patrně hledat v adresátech norem: zatímco zákon o technických požadavcích na výrobky se snaží zamezit již uvedení nebezpečných výrobků na trh (je tedy cílen do prvních stupňů ekonomického řetězce), zákon o ochraně spotřebitele postihuje prodej a nabízení, tedy oblast posledního článku řetězce - maloobchod. V současné době se uvažuje o sjednocení této úpravy; ta by měla být pak obsažena výhradně v zákoně o ochraně spotřebitele. Připomeňme, že dosavadní úprava v zákoně o technických požadavcích na výrobky je provedením evropské směrnice č. 92/59/EHS, o všeobecné bezpečnosti výrobků.
Zaviněný prodej, výroba či opatření zdraví nebezpečných výrobků je trestným činem ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými potřebami.
Zvláštním případem nebezpečného výrobku je takový nepotravinářský výrobek, který svými vlastnostmi vzbuzuje ve spotřebiteli pocit, že se jedná o potravinu. Tímto zdáním může dojít k situaci, kdy spotřebitel výrobek požije nebo vloží do úst, čímž si může způsobit zdravotní potíže.
Přímá regulace nabízení zaměnitelných výrobků u nás zatím neexistuje. Lze však pravděpodobně využít úpravy zákazu klamání spotřebitele a obecného zákazu nabízení a prodeje nebezpečných výrobků. Tato náhradní řešení však nemohou splnit účel, jaký je v dnešní době považován za dostatečný.
Rada Evropské unie přijala 25. června 1987 směrnici č. 87/357/EHS, o zaměnitelných výrobcích ohrožujících zdraví nebo bezpečnost spotřebitelů. Podstatou této úpravy je zvláštní ochrana snáze ohrozitelných skupin spotřebitelů, jakými jsou zejména děti. Směrnice zakazuje prodávání výrobků, které tvarem, vůní, barvou, vzhledem, obalem, označením, objemem nebo rozměrem mohou spotřebitelé, zejména děti, zaměňovat s potravinami a v důsledku toho je vkládat do úst, cucat nebo polykat, což může být nebezpečné.
Z formulace je patrný důraz již na samotnou možnost způsobení nebezpečí a možnost záměny. Výslovným zmíněním dětí je také zaměnitelnost posuzována kritérii přihlížejícími na podstatně menší rozlišovací schopnosti.
Směrnice by měla být v České republice provedena v nejbližších měsících formou novely zákona o ochraně spotřebitele. Její věcný záměr by měl být předložen vládě ve druhé polovině roku 1998.
Dosud jsme se zabývali nebezpečnými výrobky, tedy výrobky, jež jsou z důvodu jakékoli své vady nebo nesprávné či nedostatečné informace způsobilé zapříčinit škodu na zdraví či majetku spotřebitele. Podívejme se nyní na situaci, kdy takovýto výrobek již škodu způsobil - došlo tedy k poruše.
Na rozdíl od dosavadní právní úpravy, jež odkazovala v případech vzniku škody způsobené vadou výrobku na obecnou úpravu odpovědnosti, v současné době dochází k zásadní změně pojetí této problematiky. Dochází k tomu v souladu s evropskou směrnicí č. 85/374/EHS, o odpovědnosti za vady výrobků. Parlament ČR schválil 5. března 1998 nový zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku.
Úprava je postavena na soukromoprávní bázi, jedná se o zákon speciální k obecné úpravě odpovědnosti za škodu, subsidiárně se předpokládá použití občanského zákoníku.
Podstatou je objektivní odpovědnost výrobce respektive dovozce za škodu na zdraví či majetku za předpokladu, že existuje příčinná souvislost mezi vadou výrobku pocházejícího od výrobce a vzniklou škodou. Důkazní břemeno leží na poškozeném.
Odpovědnosti se může výrobce zprostit za předpokladu, že prokáže, že výrobek neuvedl na trh, vada v době uvedení na trh neexistovala, výrobek nebyl vyroben pro trh, vada výrobku je důsledkem plnění právních předpisů, případně že vada nemohla být zjištěna vinou nedostatečných vědeckých znalostí v době uvedení na trh. Zprostit odpovědnosti se lze též tehdy, pokud výrobek byl zapracován do jiného výrobku, jehož konstrukcí nebo návodem byla vada způsobena.
Poněkud paradoxně zde tedy soukromoprávní úprava pracuje s principem absolutní odpovědnosti, zatímco veřejnoprávní (zákon o ochraně spotřebitele) je právě v tomto případě výjimečně založena na odpovědnosti subjektivní.
Za škodu je výrobce odpovědný, pokud její výše přesáhne 5000 Kč (vládní návrh stanovoval 2000 Kč). Evropská směrnice požaduje minimální výši škody 500 ECU (přibližně 19000 Kč); rozšíření odpovědnosti bylo provedeno ke zvýšení ochrany spotřebitelů s přihlédnutím k odlišné kupní síle v České republice a zůstává tak nepochybně v souladu se směrnicí.
Zákon vylučuje ze své věcné působnosti zemědělské a lesní přírodní produkty, a zvěř (pokud neprošly prvotním zpracováním) a nemovitosti, jež nepovažuje za výrobky; za výrobek se naopak výslovně považuje elektřina.
Za vadu výrobku se považuje, jestliže výrobek nemá vlastnosti, jež jsou uvedeny v informaci výrobce nebo jež obvykle takový výrobek mívá. Přitom nelze výrobek považovat za vadný jen proto, že později byl na trh uveden dokonalejší výrobek. Je jistě patrné, že toto vymezení je velmi blízké pojmu nebezpečný výrobek uvedenému v § 2 písm. i) ZOS (viz předchozí kapitola).
Příklad: Výrobce kokosek uváděl na obalu, že výrobek se skládá z cukru, kokosu a vaječného bílku. Neuváděl již, že občas těsto zahušťuje strouhankou z pšeničného pečiva. Taková informace je zjevně klamavá a jistě je z tohoto titulu postižitelná. Změna v hodnocení ale nastala ve chvíli, kdy kokosky v dobré víře zakoupila a požila dívka trpící celiakií, jež je odkázána na bezlepkovou dietu. Podle údaje o složení výrobku byly tyto kokosky zcela v souladu s její dietou. Vzhledem k přidané strouhance, jež není uvedena v informaci, však byla dívka následkem požití kokosek silně poškozena na zdraví. Výrobce se hájil tím, že neměl "o lidech trpících celiakií, kterým může lepek silně ublížit ani tušení". Vzhledem k subjektivnímu charakteru odpovědnosti v úpravě zákazu prodeje nebezpečných výrobků není výrobce odpovědný za správní delikt podle zákona o ochraně spotřebitele (s výjimkou zmíněného klamání spotřebitele). Podle nového zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku však již odpovědný bude, neboť "užití nezaručuje vlastnosti, které lze od něj oprávněně očekávat zejména s ohledem na informace o výrobku, které byly výrobcem poskytnuty", a proto jde o vadu výrobku, jež způsobila dívce škodu na zdraví.
Nepochybně zajímavé bude posouzení velmi diskutovaného případu prodeje nehomologovaných telefonních aparátů. Jejich používání v naší telefonní síti není dovoleno. Spotřebitel, který takový přístroj zakoupí, může být sankcionován provozovatelem telefonní sítě. Kromě toho může v krajním případě připojení takového aparátu způsobit škodu na telefonní síti. Pravděpodobně by bylo možné škodu na síti jakož i škodu vzniklou povinností spotřebitele platit pokutu provozovateli sítě hodnotit jako škodu způsobenou vadou výrobku podle § 4 odst. 1 písm. b) OŠVV, neboť od telefonního přístroje lze oprávněně očekávat, že bude připojen k telefonní síti. Na problém by bylo možné nahlížet i z hlediska problematiky klamání spotřebitele, neboť takové telefonní přístroje by měly být viditelně označovány jako nehomologované.
Z hlediska souladu s citovanou evropskou směrnicí se zdá být velice problematický pozměňovací návrh poslance V. Exnera, který byl přijat do konečného znění zákona č. 59/1998 Sb. Návrh doplnil desetiletou objektivní promlčecí lhůtu (v případech delší záruční doby výrobku je tato lhůta prodloužena na celou dobu záruky) do § 9 odst. 2 OŠVV, což je v přímém rozporu s ustanovením článku 10 odst. 1 směrnice č. 85/374/EHS. Směrnice totiž umožňuje odlišnou národní úpravu pouze pro stavení a přetržení lhůty.
Dodejme jen, že v případě škody způsobené vadou služby nelze tuto speciální úpravu použít a spotřebitel je nadále odkázán na obecnou úpravu odpovědnosti za škodu. Orgány EU již dlouhou dobu připravují směrnici upravující tuto problematiku, zatím však bezvýsledně. Naše legislativa vyčkává na evropskou úpravu.
Nový zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku neupravuje zvlášť situaci, kdy se výrobce zprostí odpovědnosti prokázáním toho, že vada výrobku vznikla později, tedy například v době přepravy k prodávajícímu. V takovém případě zbývá opět pouze použití obecné úpravy občanskoprávní odpovědnosti za škodu, jež má subjektivní charakter a spotřebitel musí prokázat viníkovi alespoň nevědomou nedbalost.
Příklad: Distributor pohonných hmot dodal prodejci (čerpací stanici) motorovou naftu, kterou mu přečerpal do nádrže s benzínem Natural 95. Prodejce nevěděl o pochybení distributora. Spotřebitelé natankovali do automobilů takto znečištěný benzín, čímž každému záhy vznikla škoda na motoru ve výši několika desítek tisíc Kč. Výrobce se odpovědnosti zprostil, neboť výrobek nebyl vadný v době, kdy byl dán do oběhu. Vadu nepochybně způsobil distributor, který naftu nesprávně přečerpal. Je však možno usuzovat, že vinu nese i prodejce, který měl provést kontrolu přečerpání. Spotřebitel však musí zavinění kteréhokoli z nich prokázat.
Z uvedeného výkladu vyplývá zřetelný a charakteristický rozdíl mezi ochranou veřejnoprávní a soukromoprávní.
Zatímco veřejnoprávní ochrana spotřebitelů před nebezpečnými výrobky je evidentně preventivní, snaží se zabránit již nabízení takových výrobků, ochrana soukromoprávní se dostavuje až ve chvíli, kdy došlo vinou takového výrobku ke vzniku škody, již je možno díky této úpravě následně nahradit.
Veřejnoprávní ochrana je absolutní, zaměřuje se na obecnou ochranu všech spotřebitelů před ohrožením; aby mohla být provedena soukromoprávní ochrana, požaduje se prokázání způsobené škody konkrétním poškozeným, neboť jde o ochranu relativní.
Zákaz klamání spotřebitele v zákoně o ochraně spotřebitele je veřejnoprávní obdobou nekalosoutěžní úpravy v obchodním zákoníku. Její účel je však jiný - zatímco úprava nekalé soutěže je zaměřena na ochranu soutěžitelů, tato veřejnoprávní úprava je zaměřena na ochranu jejich tržního partnera - spotřebitele. Stejně jako předchozí institut, i tento je formulován zcela obecně (”nikdo nesmí...”). Úprava zákazu klamání spotřebitele nebyla dosud změněna.
V úvodu se opět nabízí terminologická otázka. Klamání je jednání uvádějící někoho v omyl. Hospodářský zákoník č. 109/1964 Sb. v posledním znění před zrušením uváděl tuto definici: "údaje nebo tvrzení, jejichž užívání při provozu obchodu by bylo s to uvádět veřejnost v omyl o vlastnosti, způsobu výroby, charakteristice, způsobilosti k použití nebo o množství zboží." Otázkou však je jaká intenzita "klamavosti" je již "s to uvést v omyl". Je totiž nepochybné, že mentálně zaostalý spotřebitel je oklamatelný snáze, než spotřebitel vysokoškolsky vzdělaný. Obecně se měří klamavost jakousi průměrnou intelektuální úrovní spotřebitelů, průměrnou obezřetností a rozpoznávací schopností, přičemž tato hodnota je stanovena bez přímého průzkumu skutečného účinku, podle vlastních zkušeností orgánu, který otázku posuzuje.
Tak tomu je např. v Belgii, Francii, Itálii, Nizozemsku, Španělsku, USA atd.; opačný trend sledujeme v Německu, kde se klamavost dokazuje často přímým průzkumem u spotřebitelů, přičemž postačí, oklame-li údaj 10-15 % spotřebitelů.
Je však možné, že v případě výrobku, který kupuje běžně jen úzký a obvykle odborně způsobilejší okruh spotřebitelů (např. elektronické součástky), může být zvýšená i minimální intenzita klamavosti.
Zákon o ochraně spotřebitele stanoví obecný zákaz klamání spotřebitele, jehož subjektem je nejen poskytovatel služby, ale každý, tedy i zaměstnanci. Poté demonstrative jmenuje typické případy takového jednání: "uvádět nepravdivé, nedoložené, neúplné, nepřesné, nejasné, dvojsmyslné nebo přehnané údaje anebo zamlčet údaje o skutečných vlastnostech výrobků nebo služeb či úrovni nákupních podmínek." Zákon o potravinách a tabákových výrobcích zakazuje uvádět do oběhu potraviny a tabákové výrobky klamavě označené.
Ze samotného jazykového výkladu pojmu, jakož i z dalších výše vytýčených definic klamavosti je zřejmé, že se nemusí jednat vždy o údaj nepravdivý. I ve chvíli, kdy je údaj pravdivý, může být klamavý. "Klamavým je zpravidla údaj nesprávný, t. j. takový, který se neshoduje se skutečnými poměry. Mohou však i údaje správné za jistých okolností působiti klamavě. Tak může býti závadné používání určitého, byť i správného označení původu, je-li s tímto označením spojována u zákazníka představa určité jakosti, čemuž v daném případě není." Tento názor zastává i obchodní zákoník: ”Klamavým je i údaj sám o sobě pravdivý, jestliže vzhledem k okolnostem a souvislostem, za nichž byl učiněn, může uvést v omyl.”
Příklad: Název Solingenská ocel, jde-li o ocel sice ze Solingenu, ale méně cennou. Tvrzení, že chléb je bez chemických přísad, pakliže chemické přísady v chlebu jsou zakázány; taková informace vyvolává dojem, že se jedná o mimořádnou skutečnost, ačkoli neexistuje chléb, který by přísady obsahoval. Údaj na etiketě ”Pivo roku 1997 - Sdružení přátel piva” sice je pravdivý, avšak shodné označení ”Pivo roku” je udělováno jako první cena při obecně známé výstavě; zmíněné označení s touto cenou nemá nic společného, sdružení, jež označení udělilo, může být spolkem několika pivařů jedné hospody. Zcela neutrální charakter může mít rovněž název hospody "U kozla", avšak jen za předpokladu, že je skutečně nabízeno velkopopovické pivo Kozel; v opačném případě by název mohl vyvolávat klamavou představu o nabízené proslulé značce piva.
Kromě údajů pravdivých a nepravdivých mohou být uváděny i údaje neúplné - jakési polopravdy. I tyto údaje jsou často klamavé.
Příklad: O inzerované lahvi limonády je tvrzeno, že má nižší energetickou hodnotu a menší obsah cukru, ač není uvedeno, že nižších hodnot je dosaženo jen proto, že jde o lahev s menším objemem, přičemž ve skutečnosti jsou jednotkové hodnoty totožné s konkurenčním zbožím.
O klamání spotřebitele se může jednat i ve chvíli, kdy jsou sice veškeré údaje uvedeny řádně a jejich obsah vůbec klamavý není, klamavou ale může být forma.
Příklad: Na výkladu obchodu s potravinami je obrovským písmem napsáno slovo ”ZDARMA”; přistoupíme-li však blíže, dočteme se drobným písmem, že zdarma obdržíme drobný dárek při nákupu nad 5000 Kč nebo že zdarma nám odvezou domů nákup za podobnou hodnotu. Stejně tak klamavý bude obal od pracího prášku s obsahem 2,4 kg, jehož rozměry budou podobné jako rozměry obalu osmikilogramového balení. Klamavost by pak nebyla odstraněna ani viditelným označením skutečného obsahu balení. Ve výše uvedeném příkladu hospody "U kozla" by mohla být klamavost umocněna případným napodobením grafického ztvárnění proslulé značky piva (přitom odhlédněme od autorskoprávní a známkoprávní problematiky).
Zajímavá je otázka zavinění u tohoto institutu. Ustanovení zákona o ochraně spotřebitele je nevyžaduje, správní delikt vyplývající z jeho porušení má objektivní charakter. Také ustanovení obchodního zákoníku o klamavé reklamě je (pro soukromé právo netypicky) založeno na objektivní odpovědnosti. Z povahy věci a zavádějícího jazykového výkladu (srov. výše) by snad bylo možno klonit se k subjektivnímu charakteru odpovědnosti, pokud bychom předpokládali, že klamavý údaj musí být nepravdivý; to však není nutné (viz výše) - a asi je snadné si představit, že například dvojsmyslnosti je možno docílit i bez zavinění. V takových případech by bylo podivné, kdyby se pachatel zprostil odpovědnosti za klamání spotřebitele jen proto, že si toho nebyl vědom (ustanovení je přeci určeno k ochraně spotřebitele, který není zainteresován na eventuální nevědomosti pachatele); docházelo by pak jistě k častému zneužívání možnosti liberace s argumentem, že pachatel nemohl vědět o možné klamavosti jeho jednání - dokazování opaku je totiž nesnadné. "Nerozhoduje, jaký smysl přikládal svému údaji jeho původce, nýbrž jedině, jak jej přijímalo zákaznictvo. Nejasné, neurčité, dvojsmyslné a jinak nezřetelné údaje jdou tedy vždy na vrub jednajícího." Je v zájmu spotřebitele, aby i nezaviněnému klamání spotřebitele byla učiněna přítrž. Obtíže s prokazováním zavinění dokládají zkušenosti některých zemí. Je vhodné přiklonit se k soukromoprávnímu výkladu pojmu, který se shoduje na objektivním charakteru klamavosti, a nezavádět dvojí interpretaci téhož termínu.
Jiná by potom byla samozřejmě otázka odpovědnosti za škodu vycházející ze soukromoprávního charakteru této odpovědnosti, jež je subjektivní.
Z formulace zákonného textu ("klamat") nutno vyvodit, že důležité je jednání klamajícího, nikoli jeho účinek. Není třeba spotřebitele oklamat. Jde o ohrožovací delikt.
Demonstrativní výčet možného klamavého počínání je nutno vykládat právě ve spojitosti s klamavým účinkem - není možné tedy zakázat např. uvádění dvojsmyslných údajů, pokud nejsou klamavé (souvislost s intenzitou klamavosti srov. výše).
Klamání spotřebitele souvisí rovněž s reklamou, o níž bude pojednáno ve zvláštním oddíle.
Zvláště se věnuje zákon v rámci zákazu klamání spotřebitele užívání výrazu záruka a některých podobných pojmů, jež váže na současné stanovení podmínek a obsahu záruky. Jedná se o zvláštní ustanovení ve vztahu k obecnému zákazu klamání spotřebitele; zde není již podmínkou, aby zneužití pojmu bylo klamavé. Pokud nejsou použity podle uvedených podmínek, jedná se bez dalšího o porušení zákona.
Příklad: Výrobek označený heslem ”Zaručeně vyčistí Vaši koupelnu” či ”Zaručeně účinný”.
Klamání spotřebitele má úzký vztah s následujícími instituty, především s informačními povinnostmi. Zvláštní ustanovení obsahuje zákon v souvislosti s klamavou informací o cenách (viz dále).
Trestně odpovědný bude ten, kdo úmyslně uvede ve větším rozsahu na trh výrobky nebo služby, přičemž zatají jejich podstatné vady (čímž oklame spotřebitele). Specifickým druhem přestupku v oblasti klamání spotřebitele je přestupek, jehož se pachatel dopustí tím, že úmyslně zneužije úřední značku pro zboží z drahých kovů (punc) anebo úmyslně uvede do oběhu zboží s takto zneužitou značkou.
Poskytovatelům služeb je uložena řada povinností, které se týkají informování spotřebitele. Souhrnně je budeme nazývat informačními povinnostmi.
Poskytovatel služby je podle zákona č. 634/1992 Sb. povinen spotřebitele řádně informovat o vlastnostech prodávaných výrobků nebo charakteru poskytovaných služeb, o způsobu použití a údržby výrobku a o nebezpečí, které vyplývá z jeho nesprávného použití nebo údržby, jakož i o riziku souvisejícím s poskytovanou službou. Z dikce zákona je nutno vyvodit, že povinnost informovat je dána bez dalšího, tedy aniž aby ji například spotřebitel musel vyžadovat.
Zákon používá výraz řádně informovat, který bude nutno opět upřesnit výkladem. Termín řádně známe ze závazkového práva (”Dluh musí být splněn řádně a včas”, ”Závazek zanikne, je-li věřiteli splněn včas a řádně”). Je přijímán jako synonymum výrazů bez vad, takový jaký má být, náležitý, vhodný, ale také obvyklý (opak ”mimořádný”). Řádná informace bude potom taková informace, která splní veškeré své účely (měla by být tedy úplná respektive postačující z hlediska zájmu spotřebitele). Pokud by byla zkreslená či zavádějící, jednalo by se o klamání spotřebitele (viz výše).
Problematická je otázka včasnosti. Jak vyplývá z citovaných ustanovení soukromoprávních kodexů, termíny řádně a včas jsou odlišovány. Je však nepochybné, že závazek, který je splněn opožděně, nebyl splněn řádně. Termín včas se zdá být podřazen termínu řádně. Co však znamená informovat včas? Zákon neukládá poskytovateli služby, kdy má být informace poskytnuta. Z logiky věci vyplývá, že informace by měla být poskytnuta takovým způsobem, aby se na jejím základě mohl spotřebitel rozhodnout o eventuální koupi či využití služby, tedy ještě před uzavřením smlouvy.
Zákon dále ukládá prodávajícímu povinnost v případě potřeby - s ohledem na povahu výrobku, způsob a dobu jeho užívání - zajistit, aby tyto informace byly obsaženy v přiloženém písemném návodu a aby byly srozumitelné. Tato formulace nám může poněkud vyjasnit předchozí problém. Zde je totiž zmiňována informace následná, kterou spotřebitel obdrží s výrobkem. Ústní informace poskytnutá přímo poskytovatelem služby by proto měla být dána dříve, tedy před převzetím výrobku, což v praxi znamená před uzavřením smlouvy.
Formulace zákona může vyvolat zdání, že informace písemná nahrazuje ústní podání. Novelou bylo této nejasnosti učiněno zadost doplněním (ač poněkud nesystematicky zařazeným) ustanovení § 10 odst. 2 ZOS (viz dále).
Zákon o ochraně spotřebitele výslovně stanoví, že povinnosti poskytování informací o vlastnostech výrobků a charakteru služeb se nelze zprostit poukazem na neposkytnutí informací výrobcem či dodavatelem. Je patrná návaznost na předpoklad odborné způsobilosti podnikatele, který by měl i v takovém případě být schopen informace poskytovat.
Jediný případ, kdy se poskytovatel služby zprostí své povinnosti je, že se jedná o obecně známé nebo zřejmé skutečnosti.
Příklad: Nepochybně není potřeba informovat spotřebitele o způsobu použití chleba, stejně jako o tom, že brambory není možné skladovat v mrazu. Informaci o postupu přípravy však jistě vyžadují těstoviny, neboť na trhu se jich vyskytuje řada druhů s různými způsoby přípravy (doba varu, potřeba odstátí atd.).
Poznamenejme jen závěrem, že informační povinnost týkající se vlastností výrobků nebyla v zákoně o ochraně spotřebitele dosud změněna.
Dalším druhem informační povinnosti je povinnost srozumitelně a viditelně výrobky přímo označovat. Prodávající má povinnost zajistit takové označení. Na rozdíl od předchozí kapitoly se tato povinnost nevztahuje z povahy věci na služby.
Zákon uvádí taxativní výčet předmětů informace označených na výrobku: název výrobku; označení výrobce nebo dovozce, popřípadě dodavatele; hmotnost, množství nebo velikost, popřípadě rozměr; další údaje potřebné dle povahy výrobku k jeho identifikaci, popřípadě užití; u textilních výrobků, s výjimkou těch, které podle zvláštního předpisu povinnosti označování nepodléhají, složení materiálu; datum minimální trvanlivosti, jde-li o potravinářské výrobky, popřípadě údajem o datu použitelnosti, jde-li o potravinářské výrobky podléhající rychlé zkáze.
Původní znění zákona bylo stručnější. Novela zpřesnila uvedený výčet a doplnila jej o název výrobku, složení textilního výrobku a dobu trvanlivosti resp. použitelnosti potravin, jíž nahradila nevhodnou obecnou povinnost uvádět datum výroby, a odkazem na zákon o potravinách. Vypuštěna byla též povinnost uvádět jakost výrobku, neboť není účelné, aby byla uváděna na všech výrobcích; datum výroby i jakost je nadále třeba uvádět stejně jako jiné údaje, je-li to dle povahy výrobku potřebné pro jeho identifikaci, popřípadě užití (přičemž je tak stanoveno vyhláškou). Řada povinností vztahujících se k označování výrobků se překrývá a je doplňována úpravou v zákoně o potravinách a tabákových výrobcích. Prodávající je povinen na obalu označit potraviny balené ve výrobě řadou údajů.
Jedná se o obchodní jméno výrobce a jeho sídlo, trvalý pobyt nebo místo podnikání; název druhu, skupiny nebo podskupiny potravin, pod nímž je potravina uváděna do oběhu; údaj o množství výrobku (u pevných potravin nacházejících se v nálevu musí být kromě celkové hmotnosti uvedena i hmotnost pevné potraviny); datum použitelnosti u druhů potravin podléhajících rychle zkáze; datum použitelnosti nebo datum minimální trvanlivosti u jiných druhů potravin (výjimku tvoří potraviny, které podle vyhlášky nemusí být označeny datem minimální trvanlivosti); údaj o způsobu skladování, jde-li o potraviny, u nichž by při nesprávném skladování mohla být poškozena zdravotní nezávadnost nebo zhoršena jakost; údaj o způsobu použití, jde-li o potraviny, u nichž by při nesprávném použití mohla být poškozena zdravotní nezávadnost nebo jakost; údaj o určení potraviny pro zvláštní výživu; údaj o složení potraviny; označení šarže, nejde-li o potravinu označenou datem minimální trvanlivosti nebo datem použitelnosti; údaje o možnosti nepříznivého ovlivnění zdraví lidí; údaj o ošetření potraviny ozářením ultrafialovými paprsky nebo ionizujícím zářením; údaj o výživové (nutriční) hodnotě; údaj o třídě jakosti, je-li stanovena vyhláškou. Obaly, jejichž největší plocha povrchu je menší než 10 cm2, musejí být označeny minimálně údaji o názvu druhu, skupiny nebo podskupiny potravin, o množství a datu použitelnosti nebo minimální trvanlivosti.
U řady údajů je jejich povinnost označení stanovena jen pro některé potraviny, jejichž seznam je stanovený vyhláškou. Podrobnosti způsobu označení potravin jsou stanoveny vyhláškou Ministerstva zemědělství č. 324/1997 Sb. V případě, že jde o potraviny zabalené mimo provozovnu výrobce a bez přítomnosti spotřebitele, je prodávající povinen označit potravinu vybranými nejdůležitějšími údaji. Stejně tak jde-li o potraviny nebalené, je prodávající povinen viditelně umístit alespoň písemný údaj obsahující výběr nejdůležitějších informací. Na tabákové výrobky se uvedené povinnosti vztahují přiměřeně a některé údaje nejsou (vzhledem k odlišné povaze výrobků) požadovány.
Datem použitelnosti potraviny podléhající rychle zkáze je poslední den, kdy - při dodržení skladovacích podmínek - si tato potravina zachovává své specifické vlastnosti a splňuje požadavky na zdravotní nezávadnost. Po tomto datu nesmí být uváděna do oběhu.
Datem minimální trvanlivosti potraviny je poslední den, kdy - při dodržení skladovacích podmínek - si tato potravina zachovává své specifické vlastnosti a splňuje požadavky na zdravotní nezávadnost. Po tomto datu může být potravina uvedena do oběhu pouze, pokud je zdravotně nezávadná a je řádně označena.
V praxi se často objevují případy, kdy jsou výrobky označeny datem výroby a lhůtou minimální trvanlivosti či použitelnosti. To je však v rozporu s výše uvedenými ustanoveními zákona o ochraně spotřebitele a zákona o potravinách a tabákových výrobcích. Takový údaj může vyvolat u spotřebitele snadno klamavý dojem o tom, co datum vlastně označuje, neboť některé výrobky pak nesou na svém obalu datum spotřeby, jiné datum výroby.
Datum minimální trvanlivosti respektive datum použitelnosti požaduje vyznačit při potravinách rovněž občanský zákoník.
Viditelným a srozumitelným označením je třeba chápat označení písemné, číselné či grafické (”viditelné”), nikoli tedy například označení zvukové. Výrobky mají být označovány přímo, tedy na výrobku samotném, na obalu, případně na visačce. V případě, kdy to vzhledem k jejich povaze není možné, je třeba je označit jiným vhodným způsobem (např. cedulkou na pultu u zboží prodávaného podle váhy), podmínka viditelnosti a srozumitelnosti však zůstává zachována. Není-li ani označení ”jiným vhodným způsobem” možné nebo účelné vzhledem k povaze výrobků, je prodávající povinen na požádání spotřebitele nebo orgánů provádějících dozor tyto údaje pravdivě sdělit, popřípadě doložit. Je patrno, že teprve zde je uvedena podmínka ”na požádání”, pročež ostatní povinnosti je povinen prodávající plnit sám, aniž by k tomu musel být vyzván. Původní formulace zákona přiznávala právo požádat o informace pouze kontrolním orgánům a spotřebitelům, kteří prokáží právní zájem. Důvod k této podmínce byl sporný, uvažoval se v souvislosti s ochranou obchodního tajemství, což bylo pochybné, neboť u ostatních výrobků, které měly být označovány přímo a písemně, taková podmínka neexistovala. Prodávající proto mohl mít snahu začlenit své výrobky do kategorie, u níž není vyžadována přímá písemná informace, aby tak zamlčel některé údaje spotřebitelům, kteří jen obtížně prokazovali právní zájem. Právní zájem obvykle totiž spotřebitel prokázal až ve chvíli, kdy byl výrobkem poškozen; byl tím tedy zcela převrácen preventivní charakter veřejnoprávní úpravy ochrany spotřebitele.
Pokud užívání výrobku je nějakým způsobem neobvyklé, zejména řídí-li se návodem, je prodávající povinen spotřebitele s pravidly použití seznámit. Tato povinnost má svou vazbu a prakticky se překrývá s předchozí povinností informovat o vlastnostech výrobku. Ustanovení bylo doplněno Novelou, ač dosavadní úprava zřejmě postačovala. Jedná se však o zdůraznění potřeby ústní informace zároveň s informací písemnou předanou prostřednictvím písemného návodu. Ze samotného ustanovení § 9 odst. 1 ZOS by bylo lze vyvodit, že postačí informace písemná, jež nahrazuje ústní podání.
Velmi podobné ustanovení můžeme nalézt v občanskoprávní úpravě prodeje zboží v obchodě. Pokud je třeba, aby při užívání věci byla zachována zvláštní pravidla (zejména řídí-li se užívání návodem nebo je upraveno technickou normou), je prodávající povinen kupujícího s nimi seznámit, ledaže jde o pravidla obecně známá. V případě nesplnění této povinnosti je prodávající odpovědný za škodu, která kupujícímu z toho vznikne.
Rovněž zákon o technických požadavcích na výrobky stanoví povinnost poskytnout uživatelům výrobků "informace, které jim umožní posoudit obvyklé nebo rozumně předvídatelné nebezpečí spojené s užíváním výrobků, které by mohlo ohrozit oprávněný zájem po dobu předpokládané životnosti výrobku, pokud toto nebezpečí není zřejmé bez odpovídajícího upozornění." Tato povinnost je vztažena obecněji nejen pro spotřebitelské vztahy, nýbrž na veškeré vztahy s uživateli, tedy např. i s podnikateli užívajícími výrobky pro podnikání. Adresátem povinnosti je zde výrobce, dovozce nebo distributor.
Zákon o ochraně spotřebitele dále zakazuje měnit nebo odstraňovat označení výrobků (na mysli má označení výše stanovené), jakož i jiné informace výrobce či dovozce. Jedná se např. o rozšířenou praktiku přelepování data spotřeby cenovkami, ale ustanovení by se dalo užít i na nepravdivé ústní informace podávané u výrobků, u nichž není možné či účelné je podávat písemně. Je zde rovněž souvislost s institutem klamání spotřebitele, neboť takovou změnou či odstraněním informace dochází k zamlčení či uvádění nepravdivých údajů o skutečných vlastnostech výrobků.
Zákon dále stanoví zvláštní požadavky na označení použitých nebo upravovaných výrobků nebo výrobků s vadou nebo výrobků, jejichž použití je jinak omezeno (např. se schyluje k uplynutí doby použitelnosti), tedy výrobků partiových. Prodávající má povinnost na tyto skutečnosti spotřebitele předem zřetelně upozornit. Formulace může budit obavy vzhledem k ostatním ustanovením tohoto zákona především s ohledem na slovo předem. A contrario by se totiž mohlo zdát, že ostatní informace není třeba dávat předem. Vzhledem k systému zákona měl zákonodárce ale spíš na mysli zdůraznění preventivního charakteru této zvláštní informace, nikoli odlišení od ostatních informací. Koneckonců by se při neexistenci tohoto speciálního ustanovení subsidiárně dal použít obecný institut zákazu klamání spotřebitele.
Partiové výrobky musejí být prodávány odděleně od ostatních výrobků.
Zvláštní povinnosti v tomto směru stanoví zákon o potravinách a tabákových výrobcích, který umožňuje uvádět do oběhu potraviny s prošlou dobou minimální trvanlivosti jen za předpokladu, že jsou zdravotně nezávadné a jsou-li takto označeny. Pokud jsou potraviny použitelné k jinému než původnímu použití, mohou být uváděny do oběhu za předpokladu, že jsou zdravotně nezávadné (což je obecná podmínka - viz oddíl "Nebezpečné výrobky") a je zřetelně na nich nebo při nich označen doporučený způsob použití.
I občanskoprávní úprava obsahuje regulaci prodeje partiových výrobků. Pro věci s vadami, jež nebrání užívání k určenému účelu, stanoví povinnost prodeje za nižší ceny, než za jaké se obvykle prodávají bezvadné věci. Kromě toho stanoví povinnost kupujícího "upozornit, že věc má vadu a o jakou vadu jde, není-li to zřejmé již z povahy prodeje". Ustanovení je speciální k obecné povinnosti upozornit kupujícího na vady; obsahuje možnost vyvázání se z této povinnosti za předpokladu, že již sama povaha prodeje jednoznačně kupujícího dostatečně upozorní na to, že se jedná o prodej vadných věcí, jakož i o druzích vad. Pokud je jasné pouze, že se jedná o prodej vadných věcí, ale druhy vad nejsou zřejmé, je třeba splnit jen druhou povinnost.
Soukromoprávní povinnost tedy na rozdíl od veřejnoprávní umožňuje za určitých okolností přímé informování spotřebitele pominout. Je tedy zřejmý intenzívnější ráz veřejnoprávní ochrany.
Zákon požaduje, aby označení výrobků bylo srozumitelné. To především znamená, aby takovému označení běžný spotřebitel, jehož zájmy chrání zákon o ochraně spotřebitele, rozuměl. Za běžného spotřebitele je nutno mít občana České republiky. Z toho vyplývá, že srozumitelnost bude "šita na míru" právě jemu. Tento termín může ale být vykládán i tak, že podnikatelé poskytující služby převážně cizincům (např. prodejci suvenýrů v prostoru hraničních přechodů, mezinárodních letišť atd.) by měli označovat výrobky tak, aby označení bylo srozumitelné i těmto cizozemským spotřebitelům. Je však otázka, zda tak extenzívní výklad tohoto pojmu jsou schopny orgány veřejné správy přijmout. Naprosto nepřijatelně širokým se potom jeví výklad, který by ukládal srozumitelnost pro každého možného spotřebitele, tedy jakéhokoli cizince, ale třeba i hluchoněmého či nevidomého: vzhledem k pochopitelným komunikačním bariérám a prakticky nepostihnutelné šíři možných individuálních rozdílů mezi jednotlivými spotřebiteli není takový výklad přípustný.
Zákon o ochraně spotřebitele obsahuje upřesnění pojmu srozumitelnost v nejobecnějším smyslu (tedy ve vztahu k českým spotřebitelům), přičemž podmínky takto stanovené musejí být vždy splněny. Není ale zakázáno jít nad rámec těchto povinností, tedy například užít v označení výrobku i další jazyky.
Původní znění federálního zákona o ochraně spotřebitele ukládalo uvádět všechny informace v českém nebo slovenském jazyce. Spojka nebo umožňovala výběr a postačil jeden z těchto jazyků. Novela po rozdělení federace vypustila možnost užití slovenštiny. Zákon č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích doplnil, že ”české údaje u potravin musí odpovídat zvláštnímu zákonu” (viz výše), tedy právě zákonu o potravinách. A contrario lze dovodit, že cizojazyčné texty tomuto zákonu odpovídat nemusí - proto taky lze zjistit, že texty v jiných jazycích na obalech mnohdy neodpovídají doslovnému překladu textů českých.
Důležité je potom vlastní ustanovení zákona o potravinách a tabákových výrobcích, jež vyžaduje uvádění veškerých údajů v českém jazyce, s výjimkou obchodního názvu potraviny. Tato výjimka není dána pro žádné jiné výrobky, z čehož nutno dovozovat, že všechny ostatní výrobky kromě potravin musejí být označeny rovněž obchodním názvem v českém jazyce.
Fyzikální veličiny musejí být vyjádřeny v oficiálních jednotkách stanovených § 2 zákona č. 505/1990 Sb., o metrologii, jenž odkazuje na státní technické normy. Původní formulace byla nepřesná, neboť užívala termínu ”zákonné měřící jednotky”, což bylo v rozporu se skutečností, neboť technické normy, které jednotky stanovují, nejsou zákonným předpisem; Novela proto upravila formulaci na ”měřící jednotky stanovené zvláštním zákonem”.
Původně zákon obsahoval ještě velmi nejasnou formulaci "Označení kvality, velikosti a způsobu zacházení s výrobkem musí být provedeno způsobem uznaným v České a Slovenské Federativní Republice.". Vzhledem k naprosté nejasnosti pojmu "způsobem uznaným..." Novela tuto větu vypustila.
Mimořádně důležitým požadavkem na poskytovatele služeb je i povinnost "jednoznačně informovat spotřebitele o ceně prodávaných výrobků nebo poskytovaných služeb platné v okamžiku nabídky. Za tím účelem je povinen zejména zřetelně označit výrobky cenou nebo informaci o ceně výrobků či služeb jinak vhodně zpřístupnit." Zákon o ochraně spotřebitele zde odkazuje na ustanovení zákona o cenách, které zní: "Prodávající je při prodeji spotřebního zboží konečnému spotřebiteli povinen označit je cenou platnou v okamžiku nabídky a vztaženou k prodávanému jednotkovému množství zboží a určeným podmínkám, nebo je povinen zpřístupnit na viditelném místě informaci o této ceně formou ceníků, vývěsky nebo jiným přiměřeným způsobem." Na zákon o cenách odkazuje v analogickém ustanovení i živnostenský zákon, jenž ukládá poskytovateli služeb ”označit zboží cenami, nebo zpřístupnit zákazníkům ceník anebo je informovat o cenách jiným vhodným způsobem”.
Z dikce zákona o cenách vyplývá konkrétnější povinnost písemného označení ceny - na viditelném místě, zatímco zákon o ochraně spotřebitele uvádí alternativu "informaci jinak vhodně zpřístupnit" (a živnostenský zákon ”informovat ... jiným vhodným způsobem”, což by mohlo být vykládáno i jako možnost poskytnutí ústního sdělení. Zákon o cenách je zde ale nutno považovat za zvláštní předpis (vztahuje se také jen na spotřební zboží, nikoli na služby), proto je třeba vyžadovat písemné označení výrobku. U služeb bude možno uvažovat i zmíněné jiné vhodné zpřístupnění.
Ustanovení zákona o ochraně spotřebitele požaduje, aby prodávající informoval o ceně platné v okamžiku nabídky. Z toho vyplývá, že poskytovatel služby nemůže poté účtovat jinou cenu, než jaká byla uvedena v této informaci.
Příklad: Není zřejmě možné používat trvalou vývěsku s tarifem cen, pod níž je pouze drobným písmem poznámka, že v sezóně od 1.7. do 31.8. jsou ceny o 100% vyšší. Stejně tak označení zboží cenami v prodejnách s nepřetržitým provozem musí být aktuálně platné a není možné se spokojit s vývěskou u vchodu do provozovny, na které bude upozornění, že od 20:00 do 6:00 jsou ceny o 30% zvýšeny.
Zákon o ochraně spotřebitele dále uvádí příkladmý výčet zvláštních způsobů klamání spotřebitele údajem o ceně. Informace o ceně nebo okolnost, že informace je neúplná anebo chybí, nesmí zejména vzbuzovat zdání, že:
a) Cena je nižší, než jaká je ve skutečnosti.
Příklad: Nepřehledné umísťování cenovek tak, že není jasné, která cenovka patří ke kterému výrobku; Velmi rozšířeným je také případ uvádění maloobchodních cen bez DPH či cen výrobků bez uvedení ceny zálohy na obal. Zajímavým příkladem z praxe je i situace, kdy v několikastránkovém stálém jídelním lístku restaurace byla uvedena cena přílohy ”brambory vařené” 10 Kč, přičemž na poslední straně tohoto lístku byla dopsána poznámka ”nové brambory +5 Kč”. Restaurace potom účtovala s odkazem na tento dodatek za vařené brambory 15 Kč, aniž by na to byl spotřebitel předem upozorněn.
b) Stanovení ceny závisí na okolnostech, na nichž ve skutečnosti nezávisí.
Příklad: Uvedení velkoobchodní ceny, ceny doporučené výrobcem, ceny v jiné měně apod. Cena uváděná v závislosti na jiné než běžné jednotce, aniž by to bylo zřetelně uvedeno: pomeranče s cenou za kusy a nikoli za kilogramy. Cena uvedená s nesprávnou sazbou DPH (např. ve výši 22% namísto správných 5%).
c) V ceně jsou zahrnuty dodávky výrobků, výkonů, prací nebo služeb placené ve skutečnosti zvlášť.
Příklad: Jídelní lístek s cenami jídel bez příloh, ačkoli je toto jídlo uváděno s přílohou. Osobní automobil, v jehož ceně není povinná nebo nezbytná výbava (rezervní kolo, trojúhelník, lékárna, manometr, volant atd.). Katalogová nabídka přístroje s vyobrazením luxusněji vybaveného výrobku, než o jakém je informace podávána - např. automobil vyobrazený ve verzi GLX, ač cena se týká základního modelu, nebo počítač vyobrazený s CD přehrávačem, tiskárnou a monitorem, ač cena se týká pouze ”holého” výrobku.
d) Cena byla nebo bude zvýšena, snížena nebo nezměněna, ač tomu tak není.
Příklad: Inzerování přechodného snížení cen, výprodejových slev, zaváděcích cen, aniž by k cenové změně skutečně došlo; prodej zboží pod heslem "u nás nezdraženo", ač byla cena změněna.
e) Vztah ceny a užitečnosti nabízeného výrobku nebo služby a ceny a užitečnosti srovnatelného výrobku nebo služby je takový, jaký ve skutečnosti není.
Příklad: Četné reklamní akce, které vyzdvihují "více účinku za méně peněz", přičemž nepochybně postačí srovnání s "běžným výrobkem" (čímž se reklama snaží vyhnout nařčení ze srovnání); je však otázka, jaká míra nepoměru mezi srovnávanými výrobky bude potřebná k naplnění této skutkové podstaty.
Obdobné klamavé účinky nesmí mít ani informace o způsobu stanovení cen.
Uvedený výčet je téměř vyčerpávající vzhledem k jeho relativně obecným formulacím (pod něž se často jen těžko subsumují skutečné případy). Přesto půjde o porušení tohoto ustanovení i v jiném případě vyvolání klamného zdání o ceně, navíc je vše podpořeno ještě subsidiární úpravou zákazu klamání spotřebitele.
Zákon o ochraně spotřebitele dále ukládá několik jednotlivých informačních povinností.
První z nich je povinnost informovat o podmínkách, rozsahu a způsobu uplatnění reklamace, o níž bude pojednáno dále v komplexním výkladu o reklamacích.
Následující ustanovení ukládá poskytovateli služeb povinnost informovat v případě zrušení provozovny živnostenský úřad o tom, kde lze vypořádat případné závazky. I zde je možné najít souvislost s reklamacemi, neboť závazky ve vztahu ke spotřebiteli se budou týkat často právě odpovědnosti za vady. Může se jednat ale i o jiné situace, zejména v případě služeb neprodejního charakteru.
Příklad: Předmětem takového závazku může být dodání výrobku zhotoveného na zakázku, vyčištění kabátu v čistírně či vyvolání fotografií. Může jím ale také být dodání zboží, jehož dovoz byl zvlášť objednán.
Původní znění tohoto ustanovení zákona o ochraně spotřebitele bylo podstatně širší. Jeho stěžejní význam tkvěl v povinnostech označení provozovny. Ustanovení bylo však duplicitní s úpravou v živnostenském zákoně, pročež bylo Novelou vypuštěno. V původní verzi byla povinnost ohlášení místa možného vypořádání závazků stanovena vůči orgánům dozoru podle zákona o ochraně spotřebitele (což je Česká obchodní inspekce), novelizované znění zavedlo povinnost vůči živnostenským úřadům.
Jak bylo řečeno, původně tuto informační povinnost upravovaly shodně živnostenský zákon a zákon o ochraně spotřebitele. Zmíněná duplicita úpravy však byla vyvolána výše zmíněným zúžením působnosti zákona o ochraně spotřebitele pouze Novelou pouze na živnostenské podnikání; do té doby byl rozsah působnosti zákona na ochranu spotřebitele širší, a to i v oblasti označení provozoven.
Po zrušení této úpravy v zákoně o ochraně spotřebitele dnes označování provozoven upravuje jen živnostenský zákon.
Provozovnou je místo, kde se něco vyrábí nebo provozuje. Podle živnostenského zákona jde o prostor, v němž je provozována živnost, jakož i stánek a obdobné, zejména prodejní zařízení. Obchodní zákoník vymezuje provozovnu obdobně jako "prostor, v němž je uskutečňována určitá podnikatelská činnost".
Obecně pro všechny živnosti je stanovena povinnost označení provozovny obchodním jménem a identifikačním číslem (rozumějme IČO podnikatele provozujícího tuto provozovnu). Provozovna takto musí být označena zvenčí, trvale a viditelně. Poněkud sporným může být výklad termínu zvenčí. Může se jednat o vnějšek budovy, v níž provozovna sídlí, nebo jen vnějšek vlastní provozovny (například chodba v kancelářské budově či pasáž). Ve druhém případě by ale pravděpodobně nebyl splněn požadavek trvalé viditelnosti. Pakliže ovšem ano, nelze proti takovému řešení nic namítat.
Další povinnosti stanoví živnostenský zákon pouze pro "provozovny určené pro prodej zboží nebo poskytování služeb spotřebitelům"; používá tedy shodnou terminologii jako zákon o ochraně spotřebitele.
Na dveřích takové provozovny nebo na jiném vhodném a trvale viditelném místě musí být uvedeno jméno a příjmení osoby odpovědné za činnost provozovny (v praxi označované jako odpovědný vedoucí), provozní doba (pokud nejde o stánek nebo podobné zařízení) a v případě uzavření provozovny alespoň 3 dny předem (nebrání-li tomu závažné okolnosti) předpokládanou dobu uzavření. Závažnými okolnostmi v posledním případě bude například náhlé onemocnění zaměstnanců, živelní pohroma apod.
Ačkoli zákon ukládá označovat provozní dobu, není nikde stanovena povinnost takovou pravidelnou provozní dobu mít. Lze tak usuzovat pouze ze zmíněného ustanovení, jež ale sotva lze chápat za řádné zákonné uložení takové povinnosti.
U informace o předpokládaném uzavření provozovny zákon neukládá povinnost umístění na trvale viditelném místě. Pro ostatní informace tak ale stanoví. Trvale viditelným místem je místo viditelné i mimo otevírací dobu provozovny.
Příklad: Není přípustné označovat provozovnu na dveřích, přes něž se stahuje roleta; stejně tak to není možné, pokud jsou dveře s označením ve výklenku, který je uzavírán byť průhlednou mříží, pakliže nelze přes mříž na označení dohlédnout. Rovněž označení provozovny umístěné v průchodu, který je v noci uzavřen, je v rozporu se zákonem.
Obal slouží k ochraně výrobků proti vnějšímu poškození. Může však zároveň sloužit i k ochraně okolí před poškozením způsobeným výrobkem. Obal je často samostatná věc. V některých případech je však sporné, zda se jedná o věc samostatnou či jen o příslušenství věci hlavní (tedy výrobku), případně o součást věci (výrobku).
Příklad: Samostatnou věcí budou nepochybně kontejnery k železniční přepravě. Součástí věci hlavní by mohl být vakuový obal uzeniny, stejně jako plechovka Coca-Coly. Problematickým se jeví zařazení plynových lahví, jež (vzhledem k jejich schopnosti opakovaného naplnění) vystupují jako samostatné věci. Bez nich je však jejich obsah (plyn) neupotřebitelný. V době, kdy jsou naplněny obsahem, jsou povahou spíše součástí věci. Příslušenstvím věci může být obal určený k trvalému používání s věcí hlavní (pouzdro na brýle, na fotoaparát apod.).
Zatímco zákon o odpadech definuje obal jako "soubor prostředků, které se používají k zajištění balení, to je k ochraně výrobků, ochraně umožňující oběh zboží a usnadňující jeho prodej a spotřebu", zákon o ochraně spotřebitele ponechává vymezení tohoto pojmu výkladu.
Povinnosti související s obalováním výrobků se týkají především prodeje potravin, jakož i výrobků, které přicházejí do styku s potravinami. Může však jít i o jiné výrobky, na něž jsou kladeny zvláštní hygienické nároky. Zákon o ochraně spotřebitele stanoví, že ”vyžaduje-li to povaha výrobků, zejména s ohledem na hygienické podmínky prodeje a charakter použití, je prodávající povinen výrobky prodávat v hygienicky nezávadných obalech nebo je do takových obalů při prodeji zabalit, při samoobslužném prodeji je povinen spotřebiteli poskytnout vhodný obalový materiál.”
Zákon o potravinách a tabákových výrobcích předepisuje potraviny a tabákové výrobky balit tak, aby byly chráněny před znehodnocením, aby byla znemožněna změna obsahu a aby obaly odpovídaly požadavkům na materiály přicházející do styku s potravinami.
Příklad: Potraviny je třeba prodávat v obalech tak, aby spotřebitel neměl obtíže se zachováním jejich hygienické nezávadnosti a aby se mohl spoléhat na jejich nezávadnost v době prodeje. Potraviny, které nejsou v obalech přímo nabízeny (např. pečivo, ovoce) musí mít spotřebitel možnost si nechat zabalit nebo mu musí být v samoobslužných prodejnách dána možnost, aby si je sám zabalil. Stejně tak drogistické hygienické potřeby je nutno prodávat v hygienicky nezávadných obalech.
Jinou skupinou výrobků, na něž se vztahuje povinnost prodávat v obalech jsou výrobky vyžadující zvláštní ochranu před poškozením; vyplývá to z dikce zákona stanovícího tuto povinnost pro všechny výrobky (a jen příkladmo uvádí hygienické požadavky - arg. zejména), jejichž povaha obal vyžaduje. Formulace zákona však není důsledná, neboť ukládá požadavek hygienické nezávadnosti obalů pro všechny výrobky, tedy i takové, které obal vyžadují z jiných než hygienických důvodů.
Příklad: Výrobky zvlášť náchylné k poškození, jako mikroelektronické součástky, sklo apod. také vzhledem ke své povaze vyžadují obalení. Stejně tak tomu bude u chemikálií, jež by bez řádného obalu mohly ohrozit bezpečnost spotřebitelů.
Druhou skupinu výrobků není mnohdy ani možné balit hygienicky, splnění této podmínky by bylo zcela nesmyslné a navíc by znamenalo neúměrné zvýšení nákladů. Proto je třeba požadavek hygienicky nezávadných obalů vykládat vždy jen v souvislosti s povahou výrobku.
Zákon se nezabývá otázkou ceny obalů, stanoví pouze povinnost je poskytovat; zůstává tedy jen na poskytovateli služby, zda tak bude činit za úplatu či zdarma. Na rozdíl od české úpravy slovenská novela zákona o ochraně spotřebitele č. 137/1998 Z.z. doplněním § 17 ZOS jednoznačně stanovila, že ”náklady na obalový materiál a zabalení výrobků hradí prodávající.”
Balením zboží se zabývá též obchodní zákoník ve své úpravě kupní smlouvy. Ukládá prodávajícímu povinnost zboží zabalit nebo opatřit pro přepravu způsobem stanoveným ve smlouvě, případně způsobem obvyklým pro takové zboží v obchodním styku, anebo - nelze li takový způsob určit - způsobem potřebným k uchování zboží.
Zvláštní problematikou zařazenou do zákona o ochraně spotřebitele je otázka vratných obalů. Byla do zákona zařazena v době, kdy docházelo k transformaci naší ekonomiky a jednotlivé subjekty často zanikaly, měnily majitele, předmět podnikání, sortiment výroby i obchodní politiku. Docházelo proto k situacím, kdy spotřebitel zakoupil zboží zabalené ve vratných obalech, přičemž prodávající odmítal tyto obaly zpět vykupovat. Vzhledem k tomu, že za vratné obaly byla spotřebitelům účtována záloha, která často nebyla zanedbatelná, byl spotřebitel takovým počínáním ekonomicky postižen, neboť investoval značnou položku do pro něj nepotřebných obalů, s jejichž likvidací mu navíc vznikaly potíže a další náklady.
Situace však nebyla jen problémem vztahu spotřebitel - prodávající; v tomto vztahu se pouze projevovaly důsledky nedobrých vztahů mezi dodavateli, případně výrobci, a maloobchodníky prodávajícími spotřebitelům. Výrobci a dodavatelé také tímto prostřednictvím sváděli konkurenční boj a deklasovali ekonomicky slabší konkurenty.
Prodávající byli stavěni mezi dva problémy: budou-li vykupovat od spotřebitelů vrácené obaly, budou se jim hromadit, neboť dodavatelé a výrobci jim je nebudou dále vykupovat (a problém se tak pouze posune v ekonomickém řetězci o úroveň výše), nebo obaly vykupovat nebudou a nechají tíhu ekonomických nákladů na spotřebiteli, čímž si bezesporu způsobí úbytek klientely.
Určitým částečným řešením bylo vázání výkupu obalů na potvrzení o jejich nákupu a tedy výkup jen skutečně prodaných obalů (výměnná metoda ”kus za kus”). Poněkud přijatelnějším bylo řešení, které zvolili někteří podnikatelé, již vázali výkup obalů pouze na následný odběr jakéhokoli zboží minimálně v ceně těchto obalů.
Jelikož však prodávající u kupní ceny výrobků zabalených ve vratných obalech informoval o ceně složené ze dvou položek - vlastní ceny výrobku a zálohy za obal, nutno považovat jakékoli jednání odmítající neomezený výkup obalů zpět za nemravné. Dal by se zde uplatňovat postih za klamání spotřebitele, stejně jako za klamavou informaci o ceně výrobku.
Je však sporné, zda je možné požadovat po prodávajícím, aby vykoupil vratné obaly zakoupené spotřebitelem od jiného prodávajícího. Zde je asi potřeba počítat s určitou fluktuací spotřebitelů a s přibližně vyváženým počtem těch, kteří ”odejdou obal vrátit jinam”, a těch, kteří ”přijdou vrátit obal odjinud”. Doplatit na tento systém by však mohly menší provozovny s nižším počtem kupujících. Proto se asi nedá považovat za nemravné, pokud je výkup vratných obalů vázán na prokázání jejich nákupu v příslušné provozovně.
Někteří prodávající řešili problém poněkud svérázně, a to snížením ceny zálohy pod běžnou úroveň, čímž inspirovali spotřebitele k vracení obalů v jiných provozovnách. Tím ale vyřešili vlastní problém na úkor jiných prodávajících.
Celá problematika měla jeden velmi vážný důsledek, kterým bylo omezení počtu výrobků ve vratných obalech a konvergence k obalům jednorázovým. To však znamenalo značné zvýšení množství ekologicky závadných obalů (především z plastických hmot), s jejichž likvidací začaly vznikat nebývalé potíže. Používání jednorázových obalů je samozřejmě také podstatně nákladnější, ať už jde o náklady na výrobu či na jejich likvidaci.
Proto bylo přistoupeno k regulaci tohoto fenoménu. Zákon o ochraně spotřebitele stanovil povinnost (poněkud neurčitě adresovanou provozovně) vykupovat vratné zálohované obaly po celou provozní dobu. Přitom musejí být vykupovány všechny obaly, v nichž se v dané provozovně zboží prodává. Tomu je třeba rozumět tak, že musejí být vykupovány veškeré druhy takových obalů, tedy i obaly opatřené například jinou etiketou, pokud po odstranění této etikety budou totožné s obalem výrobků prodávaných v této provozovně. Je vhodné poukázat na to, že povinnost výkupu se vztahuje pouze na zálohované obaly. Z toho je patrno, že účelem byla skutečně výhradně problematika spotřebitelské ochrany a nikoli ekologické řešení, neboť řada obalů je schopna recyklace, leč není zálohována a tudíž se na ni nevztahuje povinnost zpětného odběru.
Nový zákon o odpadech č. 125/1997 se problematikou obalů zabývá poměrně podrobně. Mimo jiné stanoví i povinnost odebírat po použití zpět všechny výrobky určené vládním nařízením. Tato povinnost není vázána na zálohu ani na jiné podmínky, ustanovení je však stručnější v porovnání s úpravou v zákoně o ochraně spotřebitele, což může vzbudit rozpaky právě v souvislosti se zmíněnými otázkami vázání odběru na potvrzení o nákupu apod., jež zde nejsou vůbec řešeny. Dosud však ani nebylo vydáno příslušné vládní nařízení určující seznam výrobků, bez nějž je citované ustanovení zákona o odpadech samostatně nepoužitelné.
V zákoně o ochraně spotřebitele je stanovena důležitá povinnost výkupu zálohovaných obalů po celou provozní dobu.
Příklad: Není možné přerušovat výkup v poledne, pokud je v tuto dobu prodejna otevřena. Rovněž provozovny s nepřetržitou či prodlouženou otevírací dobou (tzv. večerky) mají povinnost vykupovat obaly i v nočních hodinách.
Zákon dále výslovně stanoví, že výkup obalů nesmí být vázán na nákup zboží, ani nesmí být nijak množstevně omezen. Tím zakazuje výše zmíněné nejrozšířenější praktiky prodávajících týkající se zpětného výkupu obalů. Není tedy možné vázat výkup na potvrzení o jejich zakoupení v určité provozovně, ani požadovat nákup zboží a odmítnout vyplatit hotovost.
Zajímavé je v této souvislosti zmínit slovenské znění zákona o ochraně spotřebitele, které doplnilo problematiku vratných obalů o ustanovení § 18 odst. 3, které zní: ”Spotřebitel není povinen prokazovat prodávajícímu zálohování vratných obalů.” Je tak jednoznačně určeno, že pokud prodávající obaly sám zálohuje, je povinen je i vykupovat bez ohledu na to, zda jiní prodávající tytéž obaly poskytují bez zálohy.
Zákon o ochraně spotřebitele neřeší situaci, kdy prodávající ukončí prodej výrobků v zálohovaných vratných obalech. Ze současného znění ("v provozovně, kde se výrobky v takových obalech prodávají") je asi nutno usoudit, že se jedná o provozovny, kde se výrobky v obalech právě prodávají nebo obvykle prodávají. Z použitého přítomného času ale asi nelze vyvozovat povinnost výkup zachovat i určitou dobu po ukončení prodávání. Stejně tak zákon neřeší otázku výše záloh a povinnost vyplácet stejnou zálohu, za niž byl obal prodán. Obojí by asi bylo nutno napadat v souvislosti s porušením poctivosti prodeje, dobrých mravů, bezdůvodným obohacením apod.
Příklad: Na tuto mezeru v zákoně praxe narazila před nedávnou dobou v souvislosti s ukončením výroby tzv. Euro pivních lahví. Ze dne na den přestaly být tyto lahve vykupovány buď vůbec nebo za ně byly vraceny symbolické zálohy např. 10 haléřů za kus, ač spotřebitelé je nakupovali nejméně za 1 Kč.
Povinnost neomezeného výkupu uložená zákonem o ochraně spotřebitele vyvolala potíže ve vyšších úrovních ekonomického řetězce (viz výše), neboť prodávající sice byli povinni vykupovat obaly v neomezeném množství, nicméně tato povinnost nebyla stanovena jejich dodavatelům a výrobcům. Došlo tedy k hromadění prázdných obalů u prodávajících a ohrožení jejich ekonomické stability. Velmi záhy byla proto přijata novela č. 217/1993 Sb., jež doplnila velmi diskutabilní ustanovení (návrh poslance J.Vyvadila): ”Výkup vratných obalů nemůže výrobce nebo dodavatel zboží vázat na nákup zboží. Množství vykupovaných vratných obalů nesmí být výrobcem ani dodavatelem omezeno.” Ustanovení je sporné z mnoha pohledů. Jednak není terminologicky jednotné s ostatním zněním zákona (zákon používá výhradně termín výrobek, zatímco novela použila slovo zboží). Zároveň je v rozporu s úvodním ustanovením zákona, jež vymezuje věcnou působnost na ”podmínky podnikání významné pro ochranu spotřebitele...”. Povinnost výrobců a dodavatelů však rozhodně není významná pro ochranu spotřebitele, nýbrž pro ochranu prodávajících; vztah k ochraně spotřebitele je velmi krkolomný a zařazení této povinnosti do zákona o ochraně spotřebitele je - diplomaticky řečeno - nesystematické. Jde o typický příklad neodborně provedeného poslaneckého návrhu.
Podívejme se nyní na další okolnosti ustanovení o povinném výkupu zálohovaných vratných obalů. Již několikrát byl nastíněn problém vztahu veřejnoprávní a soukromoprávní regulace. Zde na něj opět narážíme. Na povinnost výkupu by totiž bylo možno nahlížet též jako na kontraktační povinnost ve smyslu soukromého práva. Vzhledem k formulaci zákonného textu (a zmíněné poněkud nešťastné neadresnosti) je však bohužel nutno tuto možnost vyloučit. Je zde tedy nutno postupovat tak, jako v ostatních institutech veřejnoprávní ochrany spotřebitele: na plnění povinností vyplývajících z tohoto ustanovení dohlíží Česká obchodní inspekce, jež má sankční pravomoci.
Zajímavé je ale doplněné ustanovení třetího odstavce. Opět lze usoudit, že nepůjde o kontraktační povinnost; v jeho případě lze však nepochybně aplikovat ustanovení § 39 ObčZ o neplatnosti právního úkonu při rozporu se zákonem: pokud by si výrobce či dodavatel vynutil podmínku zakázanou v § 18 odst. 3 ZOS, byla by smlouva mezi ním a prodávajícím částečně absolutně neplatná. Důsledkem však není možnost vynucení volného a neomezeného výkupu vratných obalů. Je tedy sporné, zda výsledek dosažený aplikací tohoto ustanovení je zrovna kýžený; dojde totiž v extrémním případě maximálně k tomu, že prodávající ztratí dodavatele. Na problém lze v určitých případech nahlížet též z pohledu problematiky ochrany hospodářské soutěže.
Novela zákona o ochraně spotřebitele č. 104/1995 Sb. navrhovala celé ustanovení týkající se výkupu vratných obalů vypustit. Důvodová zpráva argumentovala rozporem s koncepcí tržního hospodářství a nutnou liberalizací, což byla také ústřední myšlenka celé důvodové zprávy. Úprava nakonec ale zůstala nezměněna včetně diskutabilního třetího odstavce.
Dlužno dodat, že navzdory různým názorům na celý problém úprava přinesla žádaný účel. Došlo ke stabilizaci poměrů v obchodu s vratnými obaly, významný je zejména zřetelně patrný trend rozvoje užití vratných obalů a ústupu od obalů určených jen na jedno použití.
Regulace reklamy je zákonným omezením svobody projevu a práva šířit informace, k čemuž zmocňuje Listina základních práv a svobod v článku 17 odst. 4. Takové omezení je nutné s ohledem na ochranu druhých, v tomto případě zejména na ochranu práv spotřebitelů, a ochranu mravnosti.
Zákon o ochraně spotřebitele ve svém původním znění obsahoval mimo jiné též regulaci reklamy. Ustanovení bylo vzápětí roku 1993 novelizováno, posléze bylo zrušeno zákonem o regulaci reklamy, který pojal problematiku reklamy komplexně.
Reklama byla před přijetím zákona o regulaci reklamy veřejnoprávně upravena velmi chaoticky a roztříštěně, podle komodit, případně médií, jejichž prostřednictvím je reklama provozována, v příslušných zákonech, neexistovala úprava komplexní. Taková úprava tak ztrácela díky své nepřehlednosti funkčnost. Soukromoprávní regulace reklamy je zařazena v obchodním zákoníku v rámci úpravy nekalé soutěže; je určena k ochraně soutěžitelů, ale odvozeně chrání před klamavou reklamou i spotřebitele.
Pokusme se nejprve vymezit základní pojem. Reklama (anglicky advertisement; francouzsky réclame) je určitý prostředek, vychvalování, veřejné doporučování, nabízení, případně úsilí, které napomáhá prodeji zboží, služeb, uměleckých výkonů apod. Jedná se o formu oznámení, jež je zaměřena na vyvolání veřejné pozornosti. Reklamou podnikatel upozorňuje na svůj podnik, své služby či výrobky a snaží se jejím prostřednictvím získat klientelu. Reklama není obchodovatelný statek, pročež spotřebitel nemůže přímo ovlivnit její množství ani jiné vlastnosti. Důležitou vlastností reklamy je, že jejím prostřednictvím poskytovatel služby zasahuje mimo svoji provozovnu, mimo místo svého podnikání. Dochází tak k vnucování reklamy spotřebiteli, k jeho obtěžování, čemuž spotřebitel obvykle nemůže příliš bránit. V tom také tkví nebezpečí reklamy a potřeba její regulace. Zatímco ostatní činnosti spojené s poskytováním služeb spotřebitel konzumuje v zásadě na vlastní žádost nebo aspoň se svým svolením, vlivu reklamy je podrobován, ať chce či nechce.
Další zajímavou vlastností reklamy je, že neexistuje možnost přímé zpětné kontroly jejího účinku respektive uplatnění. Poskytovatel služby nemůže zjistit, kolik spotřebitelů si reklamu přečte a kolik z nich na jejím podkladě využije jeho služby (nechá se jí ovlivnit). S rozvojem moderní techniky však tato vlastnost přestává být zásadou, neboť existují komunikační média, jejichž sledovanost je měřitelná (např. ”peoplemetry” měřící sledovanost televize nebo Internet).
V zásadě lze rozlišit dvě stěžejní funkce reklamy: funkci informační a funkci přesvědčovací. Kodex zásad etické reklamní praxe v České republice reklamu pojímá jako ”přesvědčovací proces prováděný za úhradu ..., jehož účelem je poskytnout spotřebiteli informace ...”. Zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání reklamu definuje jako ”jakékoliv veřejné oznámení určené k podpoře podnikání nebo k dosažení jiného účinku, sledovaného zadavatelem reklamy, jemuž byl vysílací čas poskytnut za úplatu nebo za jinou protihodnotu” Z dikce obchodního zákoníku lze vyvodit, že reklamou je ”šíření údajů o vlastním nebo cizím podniku, jeho výrobcích či výkonech...”
Zákon o regulaci reklamy definuje tento pojem jako ”přesvědčovací proces, kterými jsou hledáni uživatelé zboží, služeb nebo jiných výkonů či hodnot prostřednictvím komunikačních médií”. Komunikačními médii potom rozumí tento zákon, stručně řečeno, prostředky umožňující přenos informací. Zákon zde tedy nezmiňuje složku informační, z čehož je možno vyvodit, že reklama, jež nebude mít funkci přesvědčovací, ale jen informační, nebude tímto zákonem regulována. V praxi mohou vzniknout potíže s odlišením těchto složek.
Na druhou stranu je sporné, zda reklama musí obsahovat alespoň minimální informační složku.
Příklad: Pouze informační charakter má reklama ve znění: ”Oznamujeme, že jsme otevřeli novou prodejnu”. K.Eliáš uvádí jako příklad propagace bez informační složky vřelé vystupování prodavače.
Dlužno snad ještě dodat, že zákon o regulaci reklamy nevyžaduje úplatnost jako pojmový znak reklamy.
Oproti zákonu o regulaci reklamy zákon o ochraně spotřebitele pojem reklama vůbec sám nedefinoval a bylo jej nutno vymezit výkladem.
Zákon o ochraně spotřebitele stanovil obsahové náležitosti reklamy a inzerce určené pro spotřebitele. Již zde se objevil první interpretační problém, neboť ve většině případů bude jen těžko možné oddělit reklamu či inzerci určenou pro spotřebitele a pro někoho jiného (sotva lze asi zaručit, že spotřebitel, byť náhodou, reklamu či inzerci nespatří).
Reklama a inzerce nesměla obsahovat cokoliv, co by uráželo národnostní nebo náboženské cítění, mravnost, nesměla obsahovat propagaci násilí a vulgárnosti. Souvislost s ochranou spotřebitele u těchto omezení je jen velmi volná, koneckonců přemístění této úpravy do jiného zákona dává tomuto názoru za pravdu.
Zatímco předchozí omezení s ochranou spotřebitele příliš nesouvisí, opak se dá tvrdit o následujících omezeních: zákon o ochraně spotřebitele dále zakazoval propagaci výrobků prokazatelně škodlivých životu nebo zdraví, aniž by byla škodlivost zřetelně v reklamě uvedena, a propagaci výrobků jako zdraví prospěšných, pokud to není odborně prokázáno nebo všeobecně přijímáno. Jednalo se vlastně o zvláštní ustanovení institutu klamání spotřebitele, neboť tato propagace má schopnost uvést spotřebitele v omyl. Rovněž souvislost s informačními povinnostmi o vlastnostech výrobku je zřejmá. Zákon byl však nedůsledný ve věcné působnosti tohoto ustanovení, neboť se týkal pouze propagace výrobků, nikoli však služeb. O možnosti propagace bez informační složky viz výše.
Tato omezení mají společný mimo výše uvedených vlastností ještě zájem na ochraně zdraví spotřebitelů. V prvním případě totiž může dojít k přímému ohrožení zdraví propagovaným výrobkem, ve druhém nepřímo také.
Příklad: Pokud spotřebitel trpící léčitelnou chorobou se na základě reklamy léčí preparátem, jehož léčivý účinek není prokázaný (např. homeopatika) a zanedbá řádnou léčbu, dojde k poškození zdraví. Stejně tak reklama informující o tom, že žvýkačka zamezuje tvorbu zubního kazu, může vyvolat ve spotřebiteli přesvědčení, že není nadále zapotřebí si pravidelně čistit zuby, bude-li žvýkat - důsledkem bude zkažený chrup.
Za porušení zákazů obsažených v tomto ustanovení odpovídal každý, kdo se na jejich porušení podílel, a to objektivně. Důležité je v tomto případě odlišení zavinění od způsobení porušení zákazu. Zákaz sice totiž lze porušit nezaviněně (osoba neví, že porušuje), je však třeba, aby tato osoba skutečně zákaz porušila. Musí existovat příčinná souvislost mezi jednáním osoby a porušením zákazu.
Příklad: Vlastník komunikačního média (billboardu na domu), jehož prostřednictvím je reklama šířena, nemůže být odpovědný za zakázanou reklamu, jež se objeví na jeho domě, pokud pouze uzavřel řádnou smlouvu s reklamní agenturou o využívání billboardu. Sám totiž nemá možnost ovlivnit obsah reklamy, koneckonců ani nemusí vědět, jakou reklamu na domě má (pokud např. v domě nebydlí). Vlastník podniknul všechna opatření proti takovým reklamám tím, že uzavřel smlouvu, která výslovně neschvalovala zakázané reklamy. Zákaz není třeba ve smlouvě opakovat, neboť vyplývá přímo ze zákona. Za těchto předpokladů neexistuje příčinná souvislost mezi pronájmem billboardu a zakázanou reklamou. Jiný je ovšem případ společnosti, jež si objedná reklamu na své výrobky, která má být v rozporu se zákonem. Jako zadavatel měla společnost povinnost objednat reklamu, jež je v souladu se zákonem. Avšak za předpokladu, že došlo k excesu obstaravatelské firmy proti objednávce (jež požadovala reklamu dovolenou nebo alespoň nepožadovala zakázanou), zadavatel asi nebude za porušení odpovědný.
Posledním a nejdiskutovanějším omezením reklamy v zákoně o ochraně spotřebitele byl zákaz reklamy tabákových výrobků, o němž bude pojednáno níže ve zvláštní kapitole.
Zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy je komplexní veřejnoprávní úpravou reklamy. Jeho přijetím došlo ke zprůhlednění a hlavně reálnému prosazování této úpravy v praxi. Je koncipován jako věcně univerzální, přičemž reguluje jen případy, které jsou společensky závažné, na jejichž regulaci je veřejný zájem.
O vymezení pojmu reklamy v tomto zákoně a o možných problémech bylo již pojednáno výše.
Zákon o regulaci reklamy stanoví generální klauzulí tři obecné zákazy reklamy, jež umožňují vzhledem ke své obecnosti postihovat i nepředvídatelné nežádoucí projevy:
a) Je zakázána reklama nedovolených předmětů reklamní nabídky. Nedovolenost se týká jak předmětů obecně nedovolených, tak i nedovolených v konkrétním případě, stejně jako činnosti obecně dovolené, pokud zadavatel nemá příslušné oprávnění k jejímu provozování.
Příklad: Reklama na drogy je zakázána, neboť prodej drog není dovolen. Stejně tak je zakázána reklama na prodej osobních údajů či provádění nedovolených potratů. Zakázána je i reklama na zboží, které je v konkrétním případě hygienicky závadné. Reklamu nemůže zadávat ani osoba, jež podniká bez živnostenského listu či provozuje linkovou autobusovou dopravu bez platné licence.
b) Reklama nesmí obsahovat nepravdivé údaje a prvky, jež jsou v rozporu s dobrými mravy; zakázána je též reklama určená dětem do 15 let nebo reklama, v níž vystupují děti mladší 15 let, pokud podporuje chování ohrožující zdraví a vývoj těchto dětí, a to proto, že tyto osoby jsou méně kritické a nejsou schopny takového úsudku, jako osoby starší. Zákaz nepravdivých údajů je třeba chápat poněkud volněji, je nutno tolerovat určitou reklamní nadsázku. ”Reklamě nelze ukládati takové meze, by se vůbec stala nemožnou. Jest připustiti příkrasy a nadsázky, poněvadž by jinak každá reklama přestala býti působivou, zůstala by nepovšimnutou a nebyla by reklamou.”
Příklad: Tolerovanou nadsázkou bude nepochybně informace, že Mach a Šebestová doporučují kakao, stejně jako heslo ”vypere dočista do čista” či ”s naším pojištěním se každá nehoda mění v potěšení”. Obvykle se toleruje i reklama superlativní (nejlepší čokoláda, světová jednička mezi pracími prostředky) Zakázanou bude ale reklama informující, že hodiny se rozcházejí maximálně o 1 vteřinu za milión let, pokud tomu tak skutečně není.
Pojem dobré mravy je v zákoně dostatečně demonstrativně rozveden: v rozporu s dobrými mravy je reklama urážející národnostní nebo náboženské cítění, ohrožující obecně nepřijatelným způsobem mravnost nebo propagující násilí, reklama obsahující prvky snižující lidskou důstojnost nebo využívající motiv strachu.
Příklad: Zakázána bude též reklama na alkohol, v níž vystupují děti, nebo reklama na hračky, svádějící děti k tomu, aby si s nimi hrály za školou. Za využívání motivu strachu je považováno heslo ”bez našeho výrobku se nevyhnete dopravní nehodě” či ”vaše rodina přijde na mizinu, pokud si neotevře konto u naší banky”.
c) Zapovězena je též reklama prováděná metodami s nežádoucími či nebezpečnými vlastnostmi; zákon taxativně uvádí reklamu skrytou a reklamu podprahovou, tedy založenou na podprahovém vnímání. Podprahové vnímání je takové vnímání, které je pod prahem vědomí, tedy vnímající osoba si vjem neuvědomuje. Podprahová reklama je zakázána mimo jiné Evropskou úmluvou o televizi přesahující hranice států. Skrytá reklama je taková reklama, která vyvolává dojem, že se nejedná o reklamu, ale o jiný druh informace (například zpravodajství). Její nebezpečnost tkví v tom, že spotřebitel přisuzuje publicistice jinou věrohodnost než reklamě a v případě její záměny může dojít k vyvolání mylného pocitu věrohodnosti. Obě tyto formy reklamy mají tedy společné, že adresát reklamu přijímá nevědomky - buď neví, že jde o reklamu (skrytá reklama), nebo si vůbec neuvědomuje, že dostává informaci (podprahová reklama).
Příklad: Reklamou skrytou může být jednostranná prezentace výrobků v publicistických pořadech televize, například četné příspěvky v pořadu Receptář nejen na neděli, novinové interview s ženou, která díky zázračnému preparátu zhubla o 30 kg, ačkoli normálně jedla, článek ”Známá tvář za volantem” informující formou rozhovoru se známou osobností o technických údajích jejího nového automobilu. Za skrytou reklamu se nepovažují recenze a kritiky uměleckých děl, neboť jde o zažitý jev, který navíc v sobě skrývá často i negativní hodnocení (byť i ta mohou sloužit jako reklama). Novinové články informující o určitém výrobku by nejspíš měly obsahovat alespoň určité množství subjektivního pohledu autora a nikoli jen technické údaje dodané výrobcem, aby je bylo lze odlišit od reklamy. Zvláštním druhem skryté reklamy je zdůrazněné užívání výrobků určité značky v uměleckých dílech, především ve filmech (záběr kamery na rádio s naladěnou určitou stanicí, hlavní hrdina jezdící v určitém autě, kouřící určitou značku cigaret apod.), ale i ve výtvarném umění (zátiší s lahví Cinzana); názory na přípustnost této reklamy se liší.
Reklamou podprahovou je například opakovaný několikamilisekundový střih určité informace, symbolu či značky do filmu. U nás zatím nebyla zaznamenána.
Zákon dále stanoví omezení reklamy pro některé speciální komodity, u nichž je takové omezení žádoucí. Jedná se o tabákové výrobky (o nichž bude pojednáno dále), alkoholické nápoje, léčivé přípravky, prostředky zdravotnické techniky a zbraně a střelivo.
Kromě toho zůstala zachována některá další omezení reklamy ve zvláštních zákonech. Důležitá omezení platí například pro vysílání reklamy v televizi a rozhlase.
Reklama je jedním z odvětví, kde se plně osvědčuje jeden z nových fenoménů současnosti, tzv. etický kodex. Co je však vlastně možné si pod tímto pojmem představit?
Jedná se o jakýsi soubor pravidel chování, jehož struktura i jazyková podoba je velice podobná právnímu předpisu. Jde však o normu mimoprávní, konkretizující a specifikující dobře známý a velmi neurčitý pojem dobré mravy. Etické kodexy se v poslední době objevují stále častěji v nejrůznějších odvětvích. Svůj kodex má Česká advokátní komora, novináři, lékaři, lékárníci, ale i mnohé význačné instituce či podniky (např. Rádio Svobodná Evropa).
Jedním z prvních etických kodexů byl základní kodex obchodního postupu společnosti J.C.Penney Comp. v USA, nazývaný ”krédo podniku”, který tato společnost vyhlásila už v r. 1913. Rozmach kodexů nastal v druhé polovině 20. století. Podle prvních studií kodexy přijalo v 50. letech jen asi 15% amerických společností, v 60. letech 40%, v 70. a 80. letech už asi 75%. Centrum pro etiku na Bentley College v USA v roce 1986 zjistilo, že etické kodexy vyhlásilo už 93% dotazovaných velkých amerických společností. Můžeme tedy říci, že kodexy se běžně vyskytují téměř u všech velkých společností v USA.
Již ze samotného názvu etický kodex vyplývá, že jde o soubor etických zásad. V případě velkých společností se obvykle jedná o nezávaznou proklamaci vůči klientům. Poněkud jiná je však situace v případě, že etické kodexy přijímají různá sdružení či komory, jako zmiňovaní lékaři či advokáti. V takových případech se kodex stává dokumentem právně závazným pro členy takového sdružení a obvykle obsahuje i sankce.
V České republice byla v srpnu 1994 založena subjekty činnými v reklamním průmyslu Rada pro reklamu jako první organizace samoregulace reklamy v bývalém socialistickém bloku. V současné době má Rada 24 členů a sdružuje všechny významné účastníky podnikání v oblasti reklamy.
Členové Rady se zavazují dodržovat pravidla zakotvená v etickém kodexu nazvaném Zásady etické reklamní praxe v České republice. Kdokoli je oprávněn podat stížnost na porušení kodexu Radě, jejíž zvláštní orgán Arbitrážní komise stížnost posuzuje. Kromě toho získala Rada pro reklamu přijetím zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy postavení konzultanta státních orgánů dozoru nad dodržováním tohoto zákona.
Nejdiskutovanější ustanovení týkající se regulace reklamy v původním znění zákona o ochraně spotřebitele zakazovalo zcela reklamu tabákových výrobků. Bylo doplněno až v průběhu parlamentního projednávání zákona, vládní návrh je neobsahoval. Do té doby byla reklama těchto výrobků omezena zákonem č. 37/1989 Sb., o ochraně před alkoholismem a jinými toxikomaniemi zákazem propagace kouření v hromadných sdělovacích prostředcích a zákazem vystavování tabákových výrobků ve výkladních skříních. Ustanovení nebyla přímo zákonem o ochraně spotřebitele novelizována, stala se tedy obsoletními, neboť zákon o ochraně spotřebitele veškerou propagaci tabákových výrobků absolutně zakazoval.
Absolutní zákaz reklamy tabákových výrobků byl v zákoně o ochraně spotřebitele umístěn poněkud nesystematicky - jak už se u poslaneckých návrhů stává zvykem. Byl jediným speciálním komoditním zákazem mezi obecně adresovanými ustanoveními zákona o ochraně spotřebitele, navíc s ochranou spotřebitele neměl příliš společného. Přesto jeho existence sama o sobě znamenala krok vpřed.
Tabáková lobby (a nejen ona) však neprodleně zahájila nátlak na zrušení absolutního zákazu, který navíc stejně nebyl dodržován. Ustanovení tak bylo účinné jen 8 a půl měsíce, neboť zákonem č. 217/1993 Sb. bylo s účinností od 13.8.1993 zrušeno. V zápětí však přišlo obdobné ustanovení zákona č. 303/1993 Sb., o zrušení tabákového monopolu, jenž zakazoval reklamu tabákových výrobků ”ve sdělovacích prostředcích, na plakátovacích plochách, či jiných reklamních zařízeních, v kinech a na veřejných dopravních prostředcích”; tato formulace se zdá prakticky rovnocenná absolutnímu zákazu, neboť zbytkovým výrazem ”reklamní zařízení” nutno asi myslet všechny prostředky, jimiž je reklama šířena.
Tlak veřejného mínění, který byl patrný od počátku omezování tohoto druhu reklamy, měl zřetelně demagogický charakter. Za všechny názory stačí zmínit článek v Hospodářských novinách, publikovaný pod značkou luk, který vypočítává ztrátu české ekonomiky v důsledku zákazu reklamy na tabákové výrobky, zmiňuje např. ztrátu městské hromadné dopravy ve výši 168,5 mil. Kč. Je přitom zajímavé, že po zrušení diskutovaného zákazu se právě MHD k propagaci tabáku nevrátila - ztráta tedy jistě nebyla tak citelná, jak byla prezentována.
Změnu přinesla až komplexní úprava regulace reklamy zákonem č. 40/1995 Sb. Ta jednak definitivně zrušila výše zmiňovaná ustanovení, jednak poměrně složitě reklamu na tabákové výrobky sama upravila.
Především zakázala tuto reklamu v televizním vysílání zcela, v rozhlasovém mezi 6. a 22. hodinou. Dále stanovila, že tato reklama nesmí být zaměřena na nezletilé osoby a nesmí nabádat ke kouření. Je poněkud paradoxní, jestliže reklama na tabákové výrobky nesmí nabádat ke kouření; zákon v dovětku stanoví formu této reklamy, již považuje za přípustnou: ”pouze logo, obchodní jméno nebo ochranná známka výrobce...”. Je otázka, zda například reklama s vyobrazením nezapálené cigarety nabádá ke kouření více než logo světoznámé značky. Ustanovení proto nelze vykládat striktně a vyvozovat a contrario, že veškeré další formy reklamy nabádají ke kouření.
Příklad: Výzvou ke kouření je například ”Vychutnejte si svou Ameriku” nebo asi i ”Lehce si užívám”, ”Tak chutná Amerika”, ”Skvělý zážitek”, ”Překvapivá chuť” apod. Naopak rozhodně nenabádající ke kouření je slogan ”Nyní ve verzi Light”, ”Novinka”, ”V novém balení” apod.
Praxe považuje za přípustnou každou reklamu, která neobsahuje hořící cigaretu nebo zvlášť vyzývavý slogan.
Poslední ustanovení týkající se tabákové reklamy přikazuje takové reklamy opatřovat varováním o škodlivosti kouření, jež musí zabírat alespoň 10 % plochy reklamy (původní vládní návrh zněl na 5 %). Zákon obsahuje taxativní výčet možných varování, z nichž heslo ”Nedobrovolné kouření ohrožuje zdraví” působí poněkud komicky. Je totiž sice nepochybně osvětové, leč jeho adresátem není adresát reklamy (tedy kuřák) ale naopak ten, kdo samotné reklamě vzdoruje (tzv. pasivní kuřák).
Nabízí se otázka, jak odlišit reklamu tabákových výrobků od reklamy korporativní, tedy reklamy na značku výrobce. Stává se totiž, že určitá ochranná známka je používána pro různé výrobky.
Příklad: Značka Camel figuruje jednak na cigaretách, jednak se objevuje na obuvi. Značka Milde Sorte je užívána na cigaretách a kávě.
V tomto případě je těžké posoudit, zda reklama na uvedenou značku v televizi je přípustná, neboť část populace ji spojuje pouze s tabákovými výrobky. Zdá se proto, že by bylo zapotřebí v takových reklamách zřetelně uvést, jaké zboží je značkou propagováno, aby nemohlo dojít k záměně, jinak je nutno ustanovení vykládat extenzívně a reklamu značky užívané i pro tabákové výrobky posuzovat vždy jako reklamu tabákových výrobků.
Zbývá jen dodat, že tendence v omezování tabákové reklamy v našem zákonodárství se poněkud odchylují od evropského trendu. Prvotní absolutní zákaz poněkud předběhl dobu, neboť byl uzákoněn v čase, kdy ostatní státy s takovým krokem teprve váhaly. Jeho zrušení přišlo záhy. Nová úprava v zákoně o regulaci reklamy se snažila podřídit směrnici č. 89/552/EHS, o televizi přesahující hranice států, přičemž byla slepá k evropskému tlaku na absolutní zákaz této reklamy, který byl v rámci EU završen jeho postupným zaváděním od roku 1997. Již v roce 1996 existoval absolutní zákaz reklamy například v Portugalsku, Finsku, Itálii, Norsku či na Islandu.
Jak bylo již uvedeno v souvislosti s výkladem o informačních povinnostech, zákon o ochraně spotřebitele ukládá poskytovateli služeb mimo jiné i povinnost ”spotřebitele řádně informovat o rozsahu, podmínkách a způsobu uplatnění odpovědnosti za vady výrobků a služeb (dále jen ”reklamace”) včetně údajů o tom, kde lze reklamaci uplatnit, a o provádění záručních oprav.”
Reklamací zákon tedy rozumí uplatnění odpovědnosti za vady výrobků a služeb. V minulé době socialistického práva byla na právní úkon nazývaný ”reklamace” (respektive na jeho neprovedení) vázána prekluze práva z odpovědnosti za vady; tato vazba přetrvala až dodnes, pročež snad přestala moderní soukromoprávní úprava termínu užívat. Před 2. světovou válkou se používalo toto slovo synonymicky se slovem notifikace pro vytčení vad, ač bylo méně časté. Slovo pochází z latiny a v češtině nachází ekvivalent ve výrazech ozvání proti něčemu, domáhání se nějakého práva nebo něčeho, co někomu po právu náleží, požadování nápravy, stížnost.
Režim vlastní odpovědnosti je upraven v soukromoprávních kodifikacích, tedy v občanském a obchodním zákoníku.
Vraťme se k informační povinnosti. Informací o podmínkách, rozsahu a způsobu uplatnění reklamace jsou veškeré údaje, vyplývající z právních předpisů. Informací o podmínkách a způsobu uplatnění reklamace není možné mínit jakési ”reklamační řády” a podobné jednostranné právní úkony ("předpisy") poskytovatelů služeb, mající zavazovat spotřebitele. Podle platné právní úpravy jsou podmínky a způsob reklamace regulovány zákonem a v případě dispozitivních ustanovení je možno se od nich odchýlit jen dohodou poskytovatele služby se spotřebitelem, nikoli tedy na základě prostého vyvěšení reklamačního řádu. Poskytovatel služby by tedy musel uzavřít dohodu o zvláštních podmínkách odpovědnosti za vady, jak předpokládá § 507 odst. 2 ObčZ.
Nejprve je nutno odlišit pojmy přijímání a vyřizování reklamace. Za přijímání reklamace je třeba považovat právní úkon poskytovatele služby, respektive osoby jím pověřené, kterým vezme na vědomí spotřebitelovo uplatnění odpovědnosti za vady (reklamaci). Vyřízením reklamace naproti tomu bude vlastní posouzení vady, její odstranění, výměnu zboží, případně odmítnutí reklamace.
Podle občanského zákoníku může být k provedení opravy stanovena zvláštní osoba; není-li tomu tak, je poskytovatel služby povinen přijmout reklamaci v kterékoli provozovně, v níž je přijetí možné s ohledem na předmět činnosti v provozovně, případně i v místě podnikání. Při zrušení provozovny, jak již bylo výše uvedeno, je poskytovatel služby povinen ohlásit živnostenskému úřadu, kam se spotřebitelé mohou obracet s případnými závazky, tedy i s reklamacemi. Zákon však již nestanoví, zda je živnostenský úřad povinen tuto informaci předávat dále spotřebitelům, případně za jakých podmínek.
Po celou provozní dobu musí být v provozovně přítomen pracovník pověřený vyřizováním reklamací. S termínem ”po celou provozní dobu” jsme se již setkali v rámci problematiky vratných obalů, kde je stanovena povinnost po celou provozní dobu obaly vykupovat. Vládní návrh novely živnostenského zákona obsahuje nové ustanovení ukládající podnikateli povinnost zajistit, aby v provozovně byla v provozní době přítomna osoba splňující podmínku znalosti českého jazyka. Znalostí jazyka se přitom rozumí schopnost plynně a jazykově správně reagovat na otázky vztahující se k běžným situacím denního života a schopnost ústně sdělit obsah textu z denního tisku. Je otázka, zda není toto navrhované ustanovení v rozporu s čl. 3 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 LPS, neboť žádný zákon nepředepisuje znalost českého jazyka českým občanům příslušejícím např. k národnostním menšinám, není možné je proto diskriminovat a nutit je k zaměstnávání česky mluvící osoby. Je přitom dokonce nesmyslné, aby např. v oblastech obývaných převážně národnostními menšinami (např. Těšínsko) byla požadována znalost českého jazyka, neboť klientela poskytovatele služby bude převážně cizojazyčná.
Původní znění zákona o ochraně spotřebitele obsahovalo ještě zvláštní ustanovení o skupinových zájezdech (tedy týkající se cestovních kanceláří), jež ukládalo poskytovateli těchto služeb po celou dobu zájezdu zajistit přítomnost pracovníka pověřeného vyřizováním reklamací (tzv. delegáta). Ustanovení bylo Novelou vypuštěno s odůvodněním, že zbytečně prodražuje cenu zájezdu, čímž se obrací proti zájmům spotřebitele.
Příklad: Nedávné zkušenosti s krachujícími cestovními kancelářemi ukázaly jasně na nedostatek regulace jejich činnosti, který byl ještě zdůrazněn vypuštěním tohoto ustanovení: turisté se ocitali bez pomoci, bez prostředků a - v důsledku Novely - i bez delegáta ”své” cestovní kanceláře v zahraničí, aniž by sami měli možnost a schopnost obstarat si ubytování a cestu zpět.
V dnešní době se na základě zmíněných negativních zkušeností a také v souvislosti s harmonizací s evropskou směrnicí č. 90/314/EHS připravuje významná regulace podnikání v oboru cestovního ruchu. Zákon, který bude v nejbližší době připraven k projednání v parlamentu, opět zavádí cestovní kancelář jako vázanou živnost, cestovní agentura (což je pouze distributor zájezdů pořádaných cestovními kancelářemi) bude živnost vázaná. Zákon, kterým se upravují některé právní vztahy v oblasti cestovního ruchu a mění a doplňují některé zákony, se věnuje podrobně informačním povinnostem poskytovatelů služeb a také povinnému pojištění pro případ úpadku a pro případ nesplnění povinnosti zajištění zpáteční cesty ze zájezdu. Vlastní zákon má veřejnoprávní charakter a je formulován jako speciální předpis ve vztahu k živnostenskému zákonu. Třetí část zákona doplňuje občanský zákoník o zcela nový smluvní typ nazvaný cestovní smlouva. Smlouva je obligatorně písemná a obsahuje mimo jiné povinnost cestovní kanceláře informovat o ”jménu, adrese a telefonním čísle osoby, na kterou se zákazník v nesnázích v průběhu zájezdu může obrátit se žádostí o pomoc”; podobnost se zrušeným ustanovením zákona o ochraně spotřebitele není náhodná, vadou však je, že kvůli soukromoprávnímu charakteru nového ustanovení není stanoven orgán dozoru, který by mohl zkontrolovat pravdivost poskytnuté informace. Ustanovení neukládá, aby kontaktní osoba (či delegát) byla v cílovém místě zájezdu, ba ani nelze vyvozovat, že musí být v příslušném státě. Je otázka, nakolik tedy může v případných nesnázích osoba pobývající několik set kilometrů daleko být nápomocna. Dodejme jen, že otázku delegátů nechává citovaná směrnice otevřenou, jak vyplývá z formulace ”V případě reklamace se musí organizátor a/nebo prodejce nebo jeho místní zástupce, pokud existuje, okamžitě snažit nalézt vhodná řešení.”
Pracovník pověřený vyřízením reklamace je povinen rozhodnout o reklamaci ihned, ve složitějších případech do tří pracovních dnů (do této doby se ale nezapočítává doba potřebná k odbornému posouzení vady, je-li toho zapotřebí). Objevuje se zde tedy další termín "rozhodnout o reklamaci", který je zjevně podřazen pojmu "vyřízení reklamace". Rozhodnutím o reklamaci má zákonodárce na mysli její odmítnutí či přijetí na základě posouzení vady a existence práva z odpovědnosti za vady.
Příklad: Rozhodnutím o reklamaci je její odmítnutí z důvodu uplynutí záruční doby, případně zjištění, že výrobek byl zakoupen u jiného prodávajícího. Rozhodnutím o reklamaci je též její odmítnutí z důvodu, že vadu si způsobil spotřebitel sám. Rozhodnutím o reklamaci je konečně přijetí věci do opravy či k výměně věci.
Ač je tedy podle úvodního ustanovení poskytovatel služby povinen přijmout reklamaci v kterékoli provozovně, je nepochybně s odkazem na právě citované ustanovení povinen o reklamaci v každé provozovně též rozhodnout.
Podle zákona o ochraně spotřebitele musí být každá reklamace vyřízena (včetně odstranění vady, čímž zákon odstraňuje jakékoli pochybnosti o významu pojmu vyřízení reklamace) bez zbytečného odkladu, nejpozději však do 30 dnů ode dne uplatnění (tedy převzetí) reklamace, pokud nedošlo mezi poskytovatelem služby a spotřebitelem k dohodě o lhůtě delší. Poslední věta tohoto ustanovení pak znamená průlom do veřejnoprávního charakteru zákona o ochraně spotřebitele, neboť dává v případě nedodržení této lhůty spotřebiteli stejná práva, jako by se jednalo o neodstranitelnou vadu podle občanského zákoníku. Jedná se tedy o nevyvratitelnou právní domněnku neodstranitelnosti vady (o fikci nejde, neboť vada v některých případech skutečně může být neodstranitelná; M.Škárová nazývá tuto skutečnost subjektivně neodstranitelnou vadou). Nedodržení zmíněné lhůty má následky pro poskytovatele služby bez ohledu na jeho zavinění; nemůže se proto například odvolávat na nesplnění povinností ze strany jeho dodavatele.
V tomto případě bude mít spotřebitel nárok na zrušení smlouvy. Pokud vada nebrání řádnému užívání věci, je možné se domáhat slevy z ceny.
V původním znění zákona o ochraně spotřebitele před Novelou nebyla domněnka neodstranitelnosti vady uvedena, takže neexistovala možnost vynucení dodržení třicetidenní lhůty spotřebitelem soukromoprávní cestou; v úvahu přicházely jen obecné veřejnoprávní nástroje ochrany.
V souvislosti s uplatňováním reklamací se nabízí jedna poměrně významná otázka. Spotřebitel je totiž při uplatňování reklamace vyzýván k prokázání, že nákup výrobků či služeb uskutečnil u poskytovatele služeb, u nějž reklamaci uplatňuje. To lze uznat jako odůvodněné, neboť poskytovatel služby samozřejmě nemůže mít zájem na přijetí reklamace výrobku či služby, které sám neposkytnul. Je však sporné, zda stanovení konkrétního dokumentu (záručního listu) je možné a zdá se nesprávné odmítnutí přijetí reklamace jen z důvodu nepředložení takového dokumentu. K přijetí reklamace by měl postačovat jakýkoli důkaz o zakoupení výrobku či služby u příslušného poskytovatele služby a o záruční době (datum prodeje, použitelnosti, minimální trvanlivosti apod.). Nakonec žádný předpis povinnost předložení konkrétního dokladu na možnost uplatnění odpovědnosti za vady neváže.
Příklad: Dokladem může být samotný účet, ale například i etiketa s logem poskytovatele služby na výrobku, pokud je z nich patrný den prodeje nebo pokud je přímo na výrobku označeno datum použitelnosti či minimální trvanlivosti (potraviny). K prokázání údajů by ale pravděpodobně mělo stačit i svědectví věrohodné osoby.
Problém je totiž v tom, že takový zvláštní doklad (záruční list) je poskytovatel služby povinen vydat pouze na žádost spotřebitele nebo ve speciálním případě stanoveném zákonem (viz dále). Odůvodněným se tedy zdá požadavek záručního listu v případě rozšíření záruky nad rámec zákonné úpravy a jejího uplatnění v časovém úseku po uplynutí zákonné záruky, avšak v době trvání rozšířené záruky (pak se záručním listem vlastně prokazuje delší lhůta záruky, ale nepochybně by bylo možné ji prokázat i jiným způsobem, například písemnou dohodou). Není pro spotřebitele závazné upozornění (např. na faktuře) "reklamace pouze po předložení záručního listu". Jedná se totiž o jednostranný právní úkon poskytovatele služby, který nemůže zavazovat jiné osoby. Situace je analogická problému s reklamačními řády.
Inspirací pro našeho zákonodárce může být slovenský § 19 odst. 5 ZOS, doplněný novelou č. 137/1998 Z.z., který ukládá poskytovateli služby povinnost ”vydat spotřebiteli doklad o reklamaci a o způsobu jejího vyřízení, a to i tehdy, pokud reklamaci nevyhoví na místě a v celém rozsahu.” Naše úprava je totiž omezena pouze na ustanovení § 627 odst. 1 ObčZ a § 649 ObčZ, která však je nutno vykládat tak, že doklad je poskytovatel služby povinen vydat až po provedení opravy jako potvrzení pro účely eventuálních dalších reklamací. Slovenská novela zákona o ochraně spotřebitele je naopak formulována tak, aby spotřebitel obdržel proti reklamované věci vždy potvrzení o jejím převzetí k vyřízení reklamace.
9. Další povinnosti při prodeji výrobků a poskytování služeb
Zákon o ochraně spotřebitele stanoví prodávajícímu povinnost na žádost spotřebitele výrobek předvést. Povinnost je vázána na povahu výrobku, jež předvedení musí umožňovat.
Předvedení lze chápat jednak jako pouhé ukázání (např. vyjmutím z obalu), jednak jako demonstraci, tedy přezkoušení či předvedení činnosti.
Podobná povinnost je uvedena i v občanském zákoníku, který dává kupujícímu právo, aby věc byla před ním překontrolována nebo aby mu byla její činnost předvedena, připouští-li to povaha věci, používá tedy velmi obdobnou terminologii.
Tato povinnost je doplněním informační povinnosti, neboť ne vždy si spotřebitel může udělat dokonalou představu o výrobku jen na základě zprostředkované informace. Významný je i dopad této povinnosti na prevenci vad, neboť spotřebitel zjevné vady takto může odhalit ještě před uzavřením kupní smlouvy.
Zajímavé může být zamyšlení nad pojmem povaha výrobku. Je totiž otázka, zda si lze představit výrobek, jehož povaha neumožňuje ani ukázání, ani přezkoušení.
Příklad: Výrobek, který vyžaduje zvláštní podmínky provozu asi nepůjde přezkoušet přímo v provozovně prodávajícího (např. auto, letadlo, jeřáb), ale půjde jej (nebo stejný výrobek určený k propagaci) zpravidla alespoň ukázat. Naopak některé výrobky nepůjde ukázat (např. plyn v lahvi, elektřinu v baterii), ale půjde přezkoušet jejich funkci (např. zapálením, zapojením k žárovce apod.).
Z příkladu může vyplynout otázka, zda se požadavek předvedení výrobku týká právě toho konkrétního kusu, který si spotřebitel odnese, nebo může jít o demonstraci na předváděcím výrobku. Pokud bychom toto připustili, odpadly by nesnáze s eventuální nemožností předvedení, neboť je zpravidla v technických možnostech poskytovatele služby mít k dispozici předváděcí výrobek (v praxi je to běžné), avšak byl by pominut význam pro zmíněnou prevenci vad. Rozumným kompromisem by proto byla povinnost předvést konkrétní výrobek, a v případě, že to není možné, výrobek zaměnitelný.
Vzhledem k tomu, že povinnost předvedení je vázána na žádost spotřebitele, asi nelze za povahu výrobku neumožňující předvedení mít neporušený obal; pakliže spotřebitel žádá o předvedení, dává tak souhlas s eventuálním porušením obalu.
Již v souvislosti s reklamacemi byl zmíněn problém vydávání záručního listu a dokladu o zakoupení výrobku.
Zákon o ochraně spotřebitele přikazuje poskytovateli služeb řádně vyplnit záruční list. Neukládá ale již povinnost tento záruční list předat spotřebiteli. To nutno dovodit z ustanovení občanského zákoníku, na něž tento zákon odkazuje. Pozoruhodný je poněkud nejasný odkaz na ustanovení § 621 ObčZ, o němž zákon o ochraně spotřebitele udává, že stanoví povinnost týkající se záručního listu. Toto ustanovení se však týká uvedení věci do provozu jinou osobou než prodávajícím. Zákon uvádí tento odkaz zřejmě proto, aby zdůraznil, že záruční list nemusí vydávat prodávající (v užším slova smyslu), ale rovněž poskytovatel jiné služby (např. mechanik připojující televizor).
Tato úprava však nedává žádnou odpověď na při reklamacích zmíněnou otázku nutnosti předložit záruční list v případě uplatnění odpovědnosti za vady. Nutno tedy nadále zastávat výše zmíněný názor, neboť záruční list je v právní úpravě zmiňován toliko v souvislosti s prodejem, nikoli už v souvislosti s reklamací.
Podobně průkazným, co se údajů k reklamaci potřebných týče, může být i doklad o zakoupení výrobku nebo o poskytnutí služby. Jako jeho náležitosti stanoví zákon o ochraně spotřebitele datum prodeje výrobku nebo poskytnutí služby, identifikaci výrobku a cenu. V případě následné dodávky je třeba na doklad uvést ještě datum a místo určení této dodávky. Tento doklad je poskytovatel služby povinen vydat pouze na základě žádosti spotřebitele. Totožnou povinnost vydat na požádání doklad o zakoupení zboží nebo poskytnutí služby ukládá i živnostenský zákon.
Zvláštní povinnost se týká prodeje partiových výrobků (viz výše), u nichž je prodávající povinen na případném dokladu zřetelně vyznačit, že jde o jiné než bezvadné výrobky.
Otázka vydávání dokladů pouze na žádost je velmi diskutabilní. V řadě zemí je stanovena bez dalšího povinnost vydávat při prodeji daňový doklad vystavený prostřednictvím registračních pokladen. Slovenská novela zákona o ochraně spotřebitele č. 137/1998 Z.z. (zákon č. 634/1992 Sb. byl přijat Federálním shromážděním ČSFR, a je proto, s přihlédnutím k pozdějším změnám, platný i ve Slovenské republice) zavedla v novelizovaném § 16 odst. 1 ZOS obecnou povinnost poskytovatele služby vydat ”doklad o koupi výrobku nebo o poskytnutí služby, ve kterém je uvedeno a) obchodní jméno a sídlo prodávajícího; b) adresa provozovny; c) datum prodeje; d) druh výrobku nebo služby; e) cena výrobku nebo služby, kterou spotřebitel zaplatil.” Tato novela však jen formálně doplnila již existující povinnost uloženou vyhláškou Ministerstva financí SR č. 55/1994 Z.z., která v § 1 ukládá všem daňovým subjektům, ”jejichž předmětem podnikání je prodej zboží nebo poskytování služeb, používat od 1. ledna 1995 pro účely evidence tržeb elektronickou registrační pokladnu s tiskárnou, a to ve všech jejich prodejních místech, v nichž dochází k úhradě v hotovosti.” Je dovoleno používat pouze takové pokladny, které jsou certifikovány státní zkušebnou. Uvedená povinnost přitom platí pro veškerý prodej s výjimkou prodeje vlastních zemědělských výpěstků. Paradoxně tak vzniká povinnost například zmrzlinářům či trafikantům, a to i při prodeji za řádově korunové hodnoty.
Účelem takových opatření je jednak odbourání potíží s případnými reklamacemi při nedostatku dokladů o zakoupení zboží, zároveň se jedná o významné zjednodušení daňových kontrol, neboť o všech prodaných výrobcích a poskytnutých službách je vydán doklad a zároveň je proveden zápis do účetní evidence poskytovatele služby prostřednictvím registrační pokladny. Nezanedbatelný v této otázce de lege ferenda je však také aspekt ekonomický, protože je potvrzeno, že povinné zavedení registračních pokladen znamená mimořádnou ekonomickou zátěž pro drobné podnikatele (jedna pokladna má cenu několik desítek tisíc korun), jež může způsobit i nucené ukončení podnikatelské činnosti.
V současné době je v přípravné fázi vládní návrh novely zákona o ochraně spotřebitele, která by měla § 16 odst. 1 ZOS upravit tak, že poskytovatel služby bude povinen (i bez žádosti spotřebitele) vydat doklad obsahující datum, specifikaci výrobku či služby a cenu vždy, pokud je cena výrobku nebo služby vyšší než 50 Kč. Návrh nepočítá s povinným zavedením registračních pokladen, účty mohou být psány i rukou. Hranice 50 Kč bude svádět k obcházení regulace rozdělováním položek, zvláště za některé služby.
Příklad: Je cenou služby v kadeřnictví konečný součet, nebo jednotlivé položky, jako mytí hlavy, stříhání, ondulace atd.? Jednotlivé položky nedosahují hodnoty 50 Kč, ale celkový součet se často pohybuje v řádech stokorun.
V návrhu novely není počítáno ani s výjimkou pro zemědělské výpěstky, jak je tomu ve slovenském případě, takže prodejce na trhu bude nucen např. při prodeji 1 kilogramu paprik za 53 Kč vypisovat paragon. Ustanovení je zřetelně ukvapené a nedomyšlené a bylo by vhodné, aby bylo před přijetím ještě výrazně upraveno.
Nabízení výrobků a služeb mimo stálou provozovnu je odjakživa velmi rozporuplným fenoménem. Na jednu stranu zvyšuje komfort spotřebitelů, kteří nemusí složitým způsobem vyhledávat poskytovatele služeb, na stranu druhou svým často velmi vtíravým a neočekávaným podáním spotřebitele obtěžuje. Nehledě k tomu, je třeba vidět též aspekt soutěžní: takovýto poskytovatel služby má totiž nepochybně nižší náklady než ten, který platí drahý nájem a zařízení provozovny, pročež může nabízet výrobky a služby za podstatně nižší ceny; má však také horší zázemí a neskýtá záruku stability. Spotřebitel nemá často ani možnost srovnání s jinými nabídkami (především v případě podomního obchodu) a je vlastně pod nátlakem poskytovatele služby.
Z těchto důvodů bylo již odedávna přikračováno k regulaci těchto forem podnikání. Paradoxně dnešní česká právní úprava je k mnohým jeho formám zcela slepá a na rozdíl od minulosti jim nechává zcela volný rozmach. Naproti tomu na Slovensku byl 14. května 1998 přijat velice zajímavý zákon č. 178/1998 Z.z., o podmínkách prodeje výrobků a poskytování služeb na trhových místech (trhový zákon).
Zákon o ochraně spotřebitele se touto problematikou nezabývá vůbec. Několik drobných zmínek nalezneme v živnostenském zákoně (připravovaná novela však nejspíš i toto torzo ještě zeštíhlí), některé podmínky lze dovozovat z jiných předpisů, jako jsou hygienické požadavky při poskytování určitých služeb apod. Tato úprava je však nepřehledná, nejasná a zjevně se jedná spíše o posléze vyhledávaná vhodná ustanovení, jež by se dala na problém aplikovat, než o speciální úpravu.
V následujícím výkladu se zaměříme na nejběžnější formy podnikání mimo stálou provozovnu.
Živnostenský zákon zavedl novelou z roku 1995 rozšířenou definici provozovny, jíž rozumí obecně jakýkoli prostor, v němž je živnost provozována včetně stánku a obdobného zařízení. Ze souvislosti se speciální úpravou pojízdných prodejen se zdá možné vyvodit, že tyto pojízdné prodejny provozovnami nejsou, tedy že provozovna bude prostor stabilní. Je rozporuplné, zda provozovnou se rozumí každý stánek, nebo jen stánek pevný (např. trafika). Bylo by totiž podivné, kdyby provozovnou byl plátěný skládací stánek na trhu, který každý den jeho majitel odváží domů. Odporovalo by to výše zmíněnému požadavku stability. Praxe se však v tomto směru striktně drží litery zákona.
Na označení stánku jsou nyní kladeny stejné nároky jako na ostatní provozovny (s výjimkou označení provozní doby), a to včetně povinnosti vyvěšení informace o plánovaném uzavření stánku. Vhledem k rozšířené definici provozovny se stánkové poskytování služeb z hlediska zákona stává rovnocenným s poskytováním služeb ve stálé provozovně.
Pro spotřebitele je zde zvláště významná právě povinnost označení obchodním jménem a identifikačním číslem podnikatele, neboť tak získává možnost "vypátrat" podnikatele i po zrušení stánku. O cenových aspektech již bylo pojednáno v úvodu.
Je však nutno dodat, že současná unifikovaná právní úprava stánkového a řádného poskytování služeb je nevhodná. Právě vzhledem ke zmíněné nižší náročnosti zřízení ”provozovny-stánku” je tak umožněno podnikání neseriózním poskytovatelům služeb, kteří mohou s nulovými náklady a nulovým zajištěním měnit umístění stánku a tak se vyhýbat eventuální odpovědnosti.
Novela živnostenského zákona č. 280/1997 Sb. vyjasnila dlouholeté spory o přípustnost stanovení tržních řádů obecně závaznou vyhláškou obce a o rozsah jejich působnosti. Nově zavedený § 18 ŽZ jednoznačně stanoví možnost vydat takovou vyhlášku v přenesené působnosti. Zákon přesně vymezuje předmět regulace, který může být tržním řádem upraven (stanovení kapacity tržišť, pravidla bezpečnosti a udržování čistoty apod.). Tržní řád se podle druhého odstavce citovaného ustanovení vztahuje i na tržiště mající charakter stavby (tržnice).
Tím však regulace prodeje na tržištích končí, je třeba si vypomoci stručnou úpravou prodeje v pojízdných prodejnách či příležitostného prodeje.
Dlužno podotknout, že regulace trhů, tedy především vydávání tržních řádů, bývalo tradičně v působnosti obce (podle § 70 ŽŘ po schválení politického úřadu zemského).
Slovenský trhový zákon č. 178/1998 Z.z. je zaměřen šířeji a komplexněji. Upravuje nejen klasický prodej na tržištích a v tržnicích, příležitostné trhy (včetně tzv. burz použitého zboží), ale i ambulantní prodej (prodej na přenosných zařízeních, v pojízdných prodejnách a sezónní prodej na veřejném prostranství před provozovnou). Je tedy patrné, že se dotýká všech v následujících kapitolách popsaných forem poskytování služeb mimo provozovnu s výjimkou prodeje pomocí automatů a prodeje na dálku.
I tento slovenský zákon umožňuje vydání tržních řádů. Jejich vypracování však ukládá správci tržiště, obec jej pouze schvaluje, ovšem formou obecně závazného nařízení. Nejasné se ovšem zdá, jaké jsou podmínky schválení tržního řádu obcí, zákon neobsahuje žádnou specifikaci. Zdá se proto, že je věcí obce, zda správcem tržiště navržený tržní řád schválí či nikoli, aniž by záleželo na jeho obsahu.
Správce tržiště má kromě povinnosti vypracovat tržní řád rozsáhlé kontrolní pravomoci vůči podnikatelům na tržišti působícím (kontroluje živnostenská oprávnění, doklady o nabytí zboží, používání registračních pokladen, pořádek, hygienu, ale například i osvědčení prodávajících o znalosti hub při jejich prodeji).
Slovenský trhový zákon dále vymezuje seznam zboží, jehož prodej je na tržištích zakázán (např. zbraně, tabákové výrobky, lihoviny, léky apod., ale rovněž příslušenství automobilů a motocyklů nebo živá zvířata s výjimkou konzumních ryb). Potravinářské výrobky se mohou prodávat pouze v takovém sortimentu, který určí obec vyhláškou. Spotřební zboží, textil, obuv, domácí potřeby, drogerie, elektrotechnika, hračky, papír a sportovní zboží není možné prodávat ambulantním prodejem. Zákon dále obsahuje taxativní výčet služeb, jež je možno na tržištích provozovat (restaurační činnost, rychlé občerstvení, broušení nožů, opravy deštníků, opravy a čištění obuvi, zámečnické služby a další služby určené obecní vyhláškou).
Ambulantní prodej je velmi přísně regulován v § 9 TrhZ. Je zakázán prodej při silnicích a dálnicích mimo obce. V obcích je povolen ambulantní prodej taxativně vypočtených druhů zboží: knihy, tisk, drobné řemeslné a umělecké výrobky, potraviny k okamžité spotřebě na místě, zmrzlina, ovoce a zelenina, květiny a losy okamžitých loterií a věcných loterií.
Je zřejmé, že slovenský zákonodárce - navzdory nepochybné stručnosti a nedokonalosti - učinil krok vpřed k dokonalejší ochraně spotřebitele. Zákon pojal velkoryse a s výjimkou již zmíněných automatů, prodeje na dálku a nejvtíravější podoby podomního obchodu podřadil ostatní formy poskytování služeb mimo provozovnu precizní regulaci. Zbývá než doporučit, aby se česká právní úprava alespoň v některých myšlenkách tímto zákonem inspirovala.
Již zmíněný případ pojízdných prodejen je na rozdíl od stánkového podnikání vyloučen z běžného režimu provozovny. Znamená to, že se na označení takové prodejny nevztahují povinnosti označení, o nichž je pojednáno výše.
Z dikce zákona (”Podnikatelé mohou prodávat zboží též v pojízdných prodejnách”) lze dovodit, že toto ustanovení se týká pouze prodeje zboží, rozšíření na služby obsahuje odkaz v § 44 odst. 1 ŽZ. Dá se usuzovat, že výrobní živnost takto provozovat nelze.
Příklad: Pojízdnými prodejnami jsou prodejny mražených výrobků (Mövenpick, Family Frost), prodej plynových lahví z ložného prostoru automobilu, či pojízdné prodejny potravin zajíždějící pravidelně do malých obcí. Pojízdnými prodejnami budou také pojízdné čistírny peří, pojízdné dětské pouťové atrakce apod.
Zákon stanoví pro pojízdné prodejny pouze povinný soulad s technickými a hygienickými předpisy a oznamovací povinnost vůči obci (písemně obci příslušné podle místa stanoviště prodejny) a živnostenskému úřadu.
Stejně jako v předchozím případě, ani zde není vlastní podnikání v pojízdné prodejně regulováno a pouze subsidiárně se používají některá ustanovení o podnikání v provozovnách. Znamená to, že na tyto služby jsou kladeny menší nároky než na služby poskytované v provozovnách, ač by tomu mělo být právě naopak. Problematika je velmi podobná stánkovému podnikání.
Vládní návrh novely živnostenského zákona uvažuje úpravu pojízdných prodejen vypustit. V takovém případě bude nutno podřídit jejich ”vnitřní” režim úpravě provozoven a ”vnější” režim případným tržním řádům.
Výjimečnou formou podnikání je příležitostný prodej o svátcích, sportovních podnicích a jiných příležitostech. Na rozdíl od pojízdných prodejen, v tomto případě zákon neobsahuje v případě výrobních živností ani živností poskytujících služby odkaz na úpravu živností obchodních. Naskýtá se zde otázka, jaký režim by zmíněné neobchodní formy podnikání vůbec mohly mít. Otázka bude řešena v rámci výkladu podomního obchodu.
Zákon stanoví pro takový mimořádný způsob prodeje podmínku, že se jedná o prodej potravin nebo jiného zboží, jež se při těchto příležitostech obvykle nabízí, a ukládá ohlašovací povinnost vůči obci příslušné podle místa konání akce, kterou musí podnikatel splnit písemně nejméně 3 dny předem.
Zcela zvláštní charakter má prodej zboží prostřednictvím automatů. Ani zde zákon nestanoví, zda je podobně možné provozovat i jiný druh živnosti, například poskytování nejrůznějších služeb.
Příklad: Automaty na poskytování služeb jsou automatické dětské atrakce (např. u obchodních domů), fotografovací samoobslužné automaty, osobní váhy, vysavače automobilových sedadel na čerpacích stanicích, automatické myčky automobilů, samoobslužné kopírky, turistické stacionární dalekohledy, veřejné záchodky s automatickým zámkem; služba je obvykle poskytnuta po vhození příslušného peněžního obnosu.
Zákon umožňuje prodej zboží prostřednictvím samoobslužného automatu za předpokladu, že se nejedná o prodej, který je koncesovanou živností (např. prodej střeliva). Umístění automatu v provozovně (zákon má asi na mysli vlastní provozovnu poskytovatele služeb) není vázáno na další podmínky. K umístění mimo provozovnu (např. na ulici) musí podle živnostenského zákona vydat souhlas obec a poté musí být takové umístění ohlášeno živnostenskému úřadu.
Prodej z automatů je pro spotřebitele velmi riskantní. V případě nákupu vadného výrobku může jen těžko uplatňovat odpovědnost za vady, nemaje ani potvrzení o nákupu, záruční list či jiný doklad, a obvykle ani obchodní jméno, natož podrobnější údaje o vlastníkovi automatu. Přes všechna zmíněná rizika není tento prodej vůbec zvlášť upraven a jen přiměřeně se na něj použijí ustanovení o řádném prodeji. Dovedeno ad absurdum, má poskytovatel služby prostřednictvím automatu povinnost například na požádání vydat doklad o zakoupení výrobku, neboť nebyl zřízením automatu této povinnosti zbaven. V praxi se ovšem na automatový prodej hledí jako na cosi posvátného, co není možné posuzovat běžnými měřítky. Ochrana spotřebitele je v tomto případě zcela pominuta. Pro poskytovatele služby je tak velice výhodné prodávat výrobky prostřednictvím automatu, neboť tím obejde mnoho pro něj nepříjemných povinností.
Prodej prostřednictvím automatu s sebou přináší ještě jednu velmi ošidnou problematiku. Automat totiž není schopen identifikovat spotřebitele, který k němu přichází nakupovat. Nelze tudíž vyloučit, že bude prodáno zboží spotřebiteli, kterému je to podle zvláštních předpisů zakázáno (alkohol, cigarety, pornografie). Prodávající (majitel automatu) přitom nemůže tento eventuální prodej ovlivnit jinak, než že toto zboží v automatu vůbec nabízet nebude. Bylo by lze proto usuzovat, že již samotný prodej takového zboží prostřednictvím automatů je nepřípustný; vhodnější by ovšem bylo takový zákaz výslovně kodifikovat.
Poněkud nejasný je též pohled na některé druhy automatů pracujících na základě vhození jakéhosi žetonu, magnetické karty apod.
Příklad: Halové garáže se samočinným otevíráním vjezdu po vložení magnetické karty do otevíracího zařízení, lyžařské vleky s magnetickými jízdenkami, kulečníkové stoly na žetony, myčky automobilů spouštěné po vhození žetonu atd.
Je sporné, zda na tato zařízení lze nahlížet jako na formu automatů, neboť je zde nutný předchozí kontakt s poskytovatelem služby při nákupu žetonu či karty. K uzavření smlouvy tedy nedochází prostřednictvím automatu, ten jen zprostředkovává její plnění. Pokud bychom na zařízení nepohlíželi jako na automaty, asi by bylo nutno dospět například k závěru, že po celou provozní dobu musí být přítomen pracovník přijímající reklamace, což se obvykle nestává. Otázkou navíc je, kde by se měl pracovník vyskytovat. Nejedná se v takovém případě o provozovnu, pročež by odpovědný pracovník musel dlít u každého zařízení (tedy v každé takové ”provozovně”)? Takový výklad by nejspíš poněkud pomíjel smysl provedené automatizace. Zmíněný pracovník by ovšem možná měl být přítomen v kontaktním místě (např. v pokladně); u mnohých zařízení však nebývá v tomto případě dodržen požadavek ”po celou provozní dobu” - automaty pracují zpravidla nepřetržitě, zatímco pokladny mají omezenou otevírací dobu.
Z praktického hlediska se zdá nejpřijatelnější na menší automaty (např. telefonní automaty či kulečníky) pohlížet jako na ”skutečné” automaty, zatímco na větší, jež odpovídají vymezení § 17 ŽZ (”prostor, v němž je živnost provozována”), jako na samostatné provozovny, čemuž svědčí i důvody bezpečnostní (v případech lanovek či garáží bude režim provozoven vhodnější: například přítomnost odpovědného pracovníka je zde často žádoucí).
Než přistoupíme k charakteristice této formy poskytování služeb, zastavme se u dříve naznačené problematiky. Je totiž sporné, zda živnostenský zákon připouští i jiné formy provozování živnosti, než jaké uvádí. Z dikce citovaných ustanovení by se totiž mohlo zdát, že podnikatel je oprávněn provozovat živnost pouze v provozovně, pojízdné prodejně, mimo provozovnu při zvláštních příležitostech a prostřednictvím automatu. Výše jsme již narazili na problém, kdy některé druhy živností se nezdají být zákonem umožněny provozovat ani ve výše uvedených formách. Jestliže totiž zákon například stanoví, že ”podnikatel může prodávat zboží ... pomocí automatů...”, můžeme a contrario dovodit, že tak nemůže poskytovat jiné služby, neboť to zákon nezmiňuje. Tento názor ještě podporuje ustanovení § 44 odst. 1 ŽZ, jež odkazuje režim živností poskytujících služby přiměřeně na § 36 ŽZ (pojízdné prodejny), nečiní tak už například pro automaty (§ 37 ŽZ). Stejně tak bychom mohli vyvodit, že § 35 ŽZ povoluje při svátcích a podobných příležitostech pouze prodej obvykle nabízeného zboží a nikoli prodej jiného zboží či poskytování služeb.
Připustíme-li opačný názor a uznáme-li, že výslovný zákaz takového podnikání nikde stanoven není, bude nutné uvažovat, zda se na poskytování jiných služeb prostřednictvím automatu budou vztahovat i další podmínky na automatový prodej kladené (např. oznámení živnostenskému úřadu); neexistuje totiž zákonný odkaz a bylo by nutno takovou analogii považovat za nepřípustnou, neboť by jinak docházelo ke stanovení povinností bez opory v zákoně.
V případě připuštění existence taxativního výčtu forem provozování živností bychom ovšem narazili opět na otázku souladu se základními právy a svobodami, neboť se jedná o soukromoprávní počínání podnikatele, které výslovně nikde omezeno není (a formulace živnostenského zákona nejsou příliš přesvědčivé).
Závěr je tedy nejasný. Zákon je nedůsledný a problematiku zjevně ponechal bez řádné úpravy. Vůbec například nezmiňuje živnosti provozované mimo provozovnu z povahy jejich věci (taxislužba, instalatérské práce, kurýrní služba).
Z praxe je třeba usoudit, že zákon je zde vlastně ignorován. Například automatové poskytování jiných služeb v praxi běžně existuje a zdá se být jen otázkou dobré vůle podnikatelů, zda je podřazují automatovému prodeji a splňují tam stanovené náležitosti.
Obdobná situace je s podomním obchodem. V případě uznání existence taxativního výčtu forem provozování živností bychom jej museli považovat za zakázaný. Zákon se o něm vůbec nezmiňuje. V praxi se s ním ale můžeme velice často setkat, přičemž není nijak postihován. Je diskutabilní, zda by jej nebylo možné postihovat z titulu narušení veřejného pořádku, neoprávněného vstupu na pozemek či do domů apod.
Podomní obchod (obchod po domích, francouzsky commerce ambulant, anglicky hawking) je prodej zboží, případně poskytování jiných služeb, provozovaný bez pevného stanoviště, obchůzkou od dveří ke dveřím, dům od domu, obec od obce. Za podomní obchod lze s jistotou považovat nejen obcházení jednotlivých bytů či domů, ale rovněž činnost provozovanou na veřejných prostranstvích, jež poskytovatel služby obchází. Charakteristickým rysem podomního obchodu je, že jednání o smlouvě zpravidla vyvolává poskytovatel služby (nikoli spotřebitel, jak bývá zvykem jindy) a spotřebitel na ně není připraven, případně je neočekává. Jedná se tedy spolu s prodejem na dálku (viz násl. kapitola) o jednu z nejagresívnějších forem poskytování služeb, která má společné rysy s reklamou - spotřebitel je atakován poskytovatelem služby a těžko může před podomním obchodem ”uniknout”.
Příklad: Podomním obchodem není jenom z literatury známé nabízení vysavačů (Ota Pavel), či prodej obrázků a vánočních pohlednic po bytech a domech, nýbrž rovněž nabízení oprav obuvi, jež švec vyhlašuje ve dvorech domů či na návsích. Zdá se, že i poskytování služeb v pojízdných prodejnách se podomnímu obchodu velice blíží.
Jak bylo již řečeno, pro podomní obchod neexistuje v českém právu žádná konkrétní regulace (opět jej lze nepřímo regulovat např. hygienickými předpisy). Tato situace je však nežádoucí a v současné Evropě jakož i v naší historii ojedinělá.
V době platnosti rakouského živnostenského řádu č. 227/1859 ř.z. byl podomní obchod vyloučen z jeho působnosti s výjimkou živnostníků, kteří na ulicích nebo dům od domu prodávali podle místních obyčejů běžné zboží ke každodenní spotřebě (např. mléko, květiny, dříví apod.), a malých živnostníků, kteří mohli k lepší obživě prodávat své výrobky v obvodu obce. Je pozoruhodné, že dnes u nás nikdo necítí potřebu speciální úpravy tohoto institutu, ačkoli již v polovině minulého století byly jasné její - dodnes mimořádně aktuální - důvody: ”Obchod podomní z důvodů hospodářsky-policejních a fiskálních jest podroben zvláštním obmezením a zostřené kontrole, pročež nelze naň užíti předpisů řádu živnostenského”.
Podomní obchod byl upraven zvláštním císařským patentem č. 252/1852 ř.z., o obchodě podomovním. Bylo jej možné provozovat jen se zvláštním povolením, které mohlo být vydáno pouze, byl-li žadatel naprosto bezúhonný, svéprávný, měl-li tuzemskou státní příslušnost a dosáhl-li věku alespoň 30 let. Překážkou vydání takového povolení byla jakákoli žadatelova nemoc vzbuzující ošklivost. Povolení ve formě zvláštního pasu bylo možné vydat jen na prodej zboží tuzemského původu, a to vždy na dobu 1 roku s možností prodloužení. Pas byl podomní obchodník povinen ve všech městech a městysech, kde chtěl činnost provozovat, předložit státnímu úřadu. Podomní obchod byl neslučitelný s obchodem stálým, dokonce i v případě, že by jej provozoval druhý z manželů. Rozsah podomního obchodu zcela jasně omezoval § 16 ZPodO, který stanovil, že ”Provozovati obchod po domích s takovým množstvím zboží, že by k dalšímu dopravení jeho bylo vozu zapřaženého nebo soumara, není dovoleno.” Existovala tzv. města vyňatá, v nichž byl podomní obchod zakázán vůbec (například města lázeňská, většina korunních měst), za účelem zachování veřejného pořádku. Z podomního prodeje byla vyloučena řada druhů zboží, například nápoje, cukr a cukrovinky, jedy (jejich prodej podomním způsobem byl trestně sankcionován v § 364 rakouského zákona č. 117/1852 ř.z., o zločinech, přečinech a přestupcích), léky, šperky a drahé kovy, zbraně, losy, literární díla či věci státního monopolu. Pokud podomní obchodník chtěl ke své činnosti využívat služeb pomocníka, musel žádat o zvláštní povolení.
V období první Československé republiky byl přijat nový zákon o podomním obchodu č. 87/1926 Sb., který rakouskou úpravu přizpůsobil novým poměrům.
V případě současné právní úpravy se zdá možné pro ochranu spotřebitele v podomním obchodu uvažovat aplikaci ustanovení občanského zákoníku o možnosti odstoupení od smlouvy uzavřené v tísni. Jak bylo již zmíněno, spotřebitel je nabídkou poskytovatele služby učiněnou v podomním obchodu obvykle překvapen, zaskočen, není na ni připraven a ze situace obvykle vyvozuje, že se musí rychle rozhodnout, přičemž se navíc zdráhá nabídku odmítnout. Sám by však zpravidla nikdy poskytovatele služeb nevyhledal a smlouvu neuzavřel. Tyto okolnosti lze rozhodně považovat za tíseň. Jedná se o objektivní vztah, jenž má právní následky (možnost odstoupit od smlouvy) i tehdy, pokud o něm druhá strana (poskytovatel služby) nevěděla.
Tato úvaha se zdá opodstatněná i s ohledem na evropskou úpravu. Směrnice Rady ES č. 85/577/EHS, o smlouvách uzavíraných mimo obchodní provozovny, jež je zaměřena právě na podomní obchod, prosazuje vlastně speciální řešení k výše zmíněné obecné úpravě. Je tedy orientována soukromoprávně. Její podstata spočívá v povinnosti poskytovatele služby předat spotřebiteli písemné upozornění na právo zrušit smlouvu a v následném právu spotřebitele smlouvu zrušit ve lhůtě sedmi dnů od obdržení upozornění. Na rozdíl od obecné aplikace možnosti odstoupení od smlouvy uzavřené v tísni zde směrnice žádnou takovou podmínku nevyžaduje a dává možnost zrušení smlouvy všem spotřebitelům, kteří o to požádají; zjednoduší se tak bezesporu jejich postup, neboť prokazování existence tísně v době uzavírání smlouvy s sebou nese řadu problémů a spotřebitele odrazuje od postupu, na nějž má právo.
Již zmiňovaný vládní návrh novely živnostenského zákona předpokládá změnu § 18 ŽZ upravujícího tržní řády. Navrhovaná změna spočívá v doplnění ustanovení, které umožňuje obci z působnosti tržního řádu vyloučit například i pochůzkový a podomní prodej. Bohužel již neskýtá naopak možnost je upravit odlišně. A contrario by ovšem z tohoto ustanovení vyplývalo, že pokud to obec výslovně nevyloučí, tržní řád se na tyto formy obchodu bude vztahovat, což by znamenalo významnou změnu, neboť z dnešního znění zákona je obtížné toto dovodit.
Poslední v tomto textu zmíněnou formou poskytování služeb mimo provozovnu je prodej na dálku (distanční prodej). Je poněkud specifický tím, že prodávající (jedná se nejčastěji o prodej) sice uskutečňuje své úkony ze své provozovny, leč spotřebitel s ním nepřijde do osobního kontaktu a jedná s ním prostřednictvím komunikačních prostředků. Výsledky úkonů prodávajícího se tak projevují mimo provozovnu. Na rozdíl od podomního obchodu, kdy dochází k přímému osobnímu jednání mezi poskytovatelem služby a spotřebitelem, v tomto případě je vlastně možno uvažovat, že distanční prodej je jakási doplněná forma reklamy. Jde totiž o to, že na základě informace, kterou spotřebitel získá prostřednictvím komunikačního prostředku (novin, katalogu, televize apod.) dojde k rozhodnutí uzavřít smlouvu. Vlastní jednání může vyvolat buď spotřebitel, v agresivnějších formách distančního prodeje i prodávající.
Příklad: Nejběžnější formou je teleshopping a zásilkový prodej. Distanční prodej se ale uskutečňuje rovněž prostřednictvím Internetu či teletextu. V zahraničí (např. Francie) je rozšířeno užívání tzv. videotelefonů (minitel), jakýchsi telefonů s klávesnicí a obrazovkou. Nejagresívnější formou je obchodování po telefonu, kdy prodávající vyhledá spotřebitele a vyvolá telefonní jednání o uzavření smlouvy - tato forma je velice blízká podomnímu obchodu.
Rozšíření prodeje na dálku je závislé na rozvoji infrastruktury a bankovnictví. Vyžaduje dokonalé komunikační prostředky a možnost bezhotovostního převodu plateb. Právě z těchto důvodů se u nás začala tato forma obchodu rozvíjet velmi pozvolna až v poslední době.
Stejně jako v případě podomního obchodu, ani zde neexistuje u nás žádná přímá úprava, jež by byla cílena na distanční prodej. I zde by asi bylo možné užít obecných institutů občanského práva, například neplatnost právního úkonu z důvodu omylu. Podobně jako v reklamě, i zde se objevují soukromé iniciativy jednotlivých agentur vytvářejících Sdružení zásilkového obchodu, jež proklamuje respektování Etického kodexu zásilkového obchodu, čímž se snaží upozornit na serióznost nabízených služeb.
Rada ES i v tomto případě vydala směrnici, jež má za cíl chránit spotřebitele při ”smlouvách uzavíraných na dálku” (směrnice č. 97/7/EHS). I tato směrnice předpokládá soukromoprávní regulaci v jednotlivých členských zemích. Směrnice klade důraz na poskytnutí všech potřebných informací (na médiu trvalého charakteru) spotřebiteli s dostatečným předstihem. Stejně jako v případě podomního obchodu, i zde dává směrnice spotřebiteli možnost odstoupit do sedmi dnů od smlouvy. Směrnice dále stanoví poskytovateli služeb třicetidenní lhůtu na vyřízení objednávky.
Směrnice výslovně zakazuje dodávání zboží či služeb spotřebiteli, aniž by je předem objednal, pokud je součástí dodávky požadavek zaplacení.
Zvláště agresívní formy distančního prodeje, jejichž užití poskytovatelem služby nemůže spotřebitel přímo ovlivnit (automatické telefony, faxy), váže směrnice na předchozí souhlas spotřebitele.
Používání faxu nutno zdůraznit jako extrémně nebezpečné, neboť kromě toho, že je spotřebitel obtěžován, musí (vlastně proti své vůli) vynakládat značné prostředky na poměrně drahý provoz zařízení (např. faxový papír), poskytovatel služby obsazuje jeho telefonní linku atd. Stejně tak se ukazuje velmi zrádným i běžné rozesílání zásilek do poštovních schránek, neboť v případě dlouhodobé nepřítomnosti adresáta právě obrovské množství nabídkových zásilek distančního prodeje upozorňuje zloděje na opuštěný byt.
IV.Perspektivy ochrany spotřebitele
V předchozím textu se objevila řada poměrně kritických názorů na platnou právní úpravu ochrany spotřebitele. Přesto je nutno říci, že základní nedostatek tkví v něčem poněkud jiném - v aplikaci existující úpravy. Ač má totiž současná legislativa mnoho chyb (z nichž jen některé byly výše zmíněny), největší slabinou je její nedůsledné vynucování ze strany orgánů veřejné správy. Orgány dozoru mají malé kapacitní možnosti na provádění účinných plošných zásahů, navíc se neustále snaží svoji pravomoc zužovat mnohdy až absurdně restriktivním výkladem právních norem (viz např. cenová problematika apod.). Sankce za veřejnoprávní delikty ukládané na spodní hranici zákonného rozpětí jsou často zanedbatelné a pro poskytovatele služeb bývá ekonomicky výhodnější čas od času zaplatit pokutu ve výši řádově několika tisíc korun, než podrobit se požadavkům zákona. Neexistuje řádná motivace k odstranění protiprávního stavu, dodržování právních předpisů je stále více otázka svědomí a morálky a nikoli státního donucení. Snad i proto se dnes při přípravě nových předpisů klade důraz především na soukromoprávní variantu úpravy, neboť jejím prostřednictvím se méně zatěžují státní orgány - samozřejmě na úkor samotných spotřebitelů - a soukromoprávní sankce bývá citelnější než veřejnoprávní. Takové řešení je však naprosto nežádoucí.
Úprava ochrany spotřebitele ve správním právu je nepominutelná a nenahraditelná. Jednotlivé důvody její existence byly již zmíněny, stejně jako myšlenka zakotvení obligatorního provádění dozoru na základě podnětů chráněných osob, jejíž realizací by mohla být odstraněna převládající nedůsledná praxe zabývající se pouze nejzřetelnějšími případy porušování práva.
Pozitivní trend přináší do naší legislativy harmonizace s právem Evropské unie. Ochrana spotřebitele je jednou z oblastí, na niž je v evropském právu kladen zvláštní důraz; to je také jeden z hlavních důvodů, proč se dnes můžeme domnívat, že vyhlídky na změny k lepšímu v české právní úpravě ochrany spotřebitele jsou dobré.
Anderson, R.A. - Fox, I. - Twomey, D.P.: Business Law, South-Western Publishing Cincinnati, 1987
Beauchard, J.: Poznámky ke spotřebitelskému zákoníku, in Právní praxe 10/1996, s. 651 an.
Bičovský, J. - Holub, M.: Občanský zákoník - poznámkové vydání s judikaturou, Linde Praha, 1994
Blažek, P.: Správní trestání v kontextu demokratického státu, MU Brno, 1996
Boguszak, J. a kol.: Teorie státu a práva I., Orbis Praha, 1967
Dědič, J. - Švarc, Z. a kol.: Učebnice práva pro ekonomy, Prospektrum Praha, 1994
Eliáš, K.: Kurs obchodního práva - Úvodní a obecná část, Soutěžní právo, C.H.Beck Praha, 1996
Hajn, P.: Jak jednat v boji s konkurencí, Linde Praha, 1995
Havránek, J. a kol.: Právní teorie, Iuridica Brunensia Brno, 1995
Hendrych, D. a kol.: Správní právo, obecná část, C.H.Beck Praha, 1996
Hoetzel, J.: Československé správní právo, Část všeobecná, Melantrich Praha, 1934
Jehlička, O. - Škárová, M. - Švestka, J. - Vodička, A.: Občanský zákoník - Komentář, C.H.Beck Praha, 1994
Knapp, V.: Teorie práva, C.H.Beck Praha, 1995
Macur, J.: Odpovědnost a zavinění v občanském právu, UJEP Brno, 1980
Mates, P. a kol.: Základy správního práva trestního, C.H.Beck Praha, 1995
Munková, J.: Právo proti nekalé soutěži - Komentář, C.H.Beck Praha, 1996
Nesnídal, J.: Výklad k Zákonu o ochraně spotřebitele, in Ekonom 27/1995, Příloha
Občanské právo hmotné, svazek I.-II., Codex Praha, 1995
Ochrana proti nekalé soutěži - Analýza současné situace ve světě předložená Mezinárodním úřadem WIPO, Úřad průmyslového vlastnictví Praha, 1995
Ochrana spotřebitele při prodeji v obchodě v ČSSR a ve Finsku, UK Praha, 1990
Oppenheim, S.C. - Weston, G.E. - Maggs, P.B. - Schester, R.E.: 1986 Supplement to Unfair Trade Practices and Consumer Protection - Cases and Comments, West Publishing Co. St.Paul, 1986
Padovec, V.: Ochrana spotřebitelů v obchodě, Merkur Praha, 1971
Pelikánová, I.: Komentář k obchodnímu zákoníku, 1.-4. díl, Linde Praha, 1994-1997
Příprava přidružených zemí střední a východní Evropy na začlenění do vnitřního trhu Unie - Bílá kniha - příloha, Komise ES, Brusel, 3.5.1995, Delegace Evropské komise v ČR Praha, 1995
Rebec, T.: Katechismus živnostenského práva rakouského, Svazek I., Hejda&Tuček Praha
Rouček, F. - Sedláček, J.: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a Podkarpatské Rusi, Díl čtvrtý, V.Linhart Praha, 1936
Samuelson, P.A. - Nordhaus, W.D.: Ekonomie, Svoboda Praha, 1991
Skála, K.: Nekalá soutěž, 1927, in ASPI
Smith, A.: Pojednání o podstatě a původu bohatství národů I.-II., SNPL Praha, 1958
Srbová, I. - Staša, J.: Živnostenský zákon - Komentář, C.H.Beck Praha, 1996
Staša, J.: Veřejnoprávní úprava podnikání, konspekt přednášek, PF UK Praha, 1997
Věrný, A. - Dauses, M.A.: Evropské právo se zaměřením na rozhodovací praxi Evropského soudního dvora, Ústav mezinárodních vztahů Praha, 1998
Winter, F. a kol.: Právo a reklama, Linde Praha, 1996
Winterová, A. a kol.: Občanské právo procesní, studijní příručka, ISV Praha, 1994
Winterová, A. - Pokorný, M. - Rubeš, J.: Občanský soudní řád a předpisy související, poznámkové vydání, Linde Praha, 1997
